|
Rituální tření: koncert hmyzího orchestru
|
|
Ivan Hartman / RESPEKT (hudba) č. 25 / 15.-21. června 1998 (http://respekt.inway.cz)
|
 |
Album Tři (což nemá být číslovka, ale rozkazovací způsob slovesa "třít") je podle všeho další Fajtovou konfrontací s "rytmickým mrakem", dalším pátráním po "prapůvodním rytmu". Odpovídá tomu už rituální naladění hudby, které v tomto směru koresponduje s aktuální taneční populární hudbou, nikoli však s tou, která vymývá mozky. Pluto posluchače ponechává při smyslech svými důmyslně vystavěnými a zároveň extaticky impulzivními kompozicemi. "Rituální" jsou v nich i jiné atributy, vábící takzvaně civilizovaného člověka až kamsi zpět do čisté prvotní přírody: hudba Pluta je takřka ve spojení se základními živly -- ohněm, vodou, větrem, což zdůrazňují i texty, respektive básně. Není v nich ani zmínka o industriální civilizaci, ani trocha sociálního marasmu, do něhož se rockové texty občas propadají, a ani bezstarostném žvatlání o ženských. Pluto, z části zaštítěno autoritami světa poezie (Bohuslav Reynek, William Blake), chce říkat pouze zásadní věci, a to co nejúsporněji, beze slova navíc. Velkým vzorem jsou právě tři zhudebněné Reynkovy básně: je v nich mystika (Země pokladů), rituál (Masopust) i vesmírný rozměr přírody (Vítr v mracích).
Mezi dalšími autory textů je nejvíce zastoupen Štěpán Rusín s ohlasy mytických vyprávění (U ohně), ale i prostými, "etnografickými" popisy (Sekám kosou). Na závěr desky připojil sám kapelník Pavel Fajt alegorii ráje v písni Brazílie, kde "plody z nebe padaly... a my vzdychali jsme štěstím, tak jako krásné ženy pod námi". Této skladbě se dostává neobvyklé předehry -- po dobu šesti minut nezní nic víc než jen záznam zvuků, který vydává orchestr (zřejmě) exotického hmyzu. Zní to jako šestiminutový výsek jakéhosi prakticky nekonečného rytmického mraku.
|
|
Rituální tření: Pavel Fajt a Pluto vyslovují pouze to, co je podstatné
|
|
Ivan Hartman / RESPEKT (hudba) č. 25 / 15.-21. června 1998 (http://respekt.inway.cz)
|
|
Pro brněnskou skupinu Pluto, která právě vydala své druhé album nazvané Tři (Indies, Brno, 1998), je rockový sound pouhým základem. Slouží ambicióznější hudbě, kterou by mohl adaptovat třeba Kronos kvartet, aniž by tím ztratil na cti: například melodie úderů ve skladbě pojmenované V závrati touhy přímo vybízejí k přepisu pro smyčcové nástroje. Pluto výrazně překračuje běžné manýry, na které se orientuje naprostá většina rockových umělců.
|
|
Rituální tření: až k rytmickému mraku
|
|
Ivan Hartman / RESPEKT (hudba) č. 25 / 15.-21. června 1998 (http://respekt.inway.cz)
|
|
Skupina Pluto je považována za nejoriginálnější rockovou českouči moravskou kapelu devadesátých let. Kapelník a zakladatel brněnského kvarteta, bubeník Pavel Fajt, se však v nedávném rozhovoru pro časopis Rock & Pop přiznal, že se mu čím dál hůř hrají klasické rockové rytmy, protože už je v sobě nemá. "Už tomu nějak nevěřím, prostě mi to nejde," konstatoval muž, který stál v polovině osmdesátých let u zrodu jiné významné moravské kapely -- až do svých nedávných (ovšem už posledních) dnů rockově pravověrného Dunaje.
Pavel Fajt už v počátcích Dunaje vytvořil epochální duo s jeho tehdejší členkou, zpěvačkou a houslistkou Ivou Bittovou. Tehdy Fajt definitivně překročil jazzrockový i "alternativně" rockový rámec skupin, v nichž do té doby hrál, a začal vytvářet hudbu, pro kterou neexistují hranice. A to nejen invenční, ale i státní. Po boku Bittové se stal součástí světové hudby. Potvrdil to i pozdějším vynikajícím instrumentálním albem Songs For The Drums, které natočil spolu s americkým bubeníkem Jimem Menesesem.
Teprve zpětně, když se Iva Bittová vydala na sólovou dráhu a Pavel Fajt hrál s jinými hudebníky, uvědomil si prý, jak výjimečná byla do určité doby jejich souhra. "Bavilo ji také zpívat bez mikrofonu a hrát na houslích bez snímačů, což vedle bicích nebylo možné. Stal se z toho neřešitelný problém," vysvětloval Pavel Fajt jeden z důvodů, který nakonec vedl k ukončení spolupráce s Ivou Bittovou. Zpěvaččin hlas, jakoby na důkaz, že existuje jistá kontinuita, se pak jen tak na okraj ozval z prvního alba Pluta z roku 1996. Iva Bittová však na desce pouze hostovala. Pluto sestavil Pavel Fajt z prakticky neznámých rockerů. I tak se toto kvarteto -- nyní, po druhém albu, zřejmě definitivně -- stalo synonymem výjimečnosti.
"Dnes hudbu chápu jako duchovní záležitost, ve které není místo pro rozum. Proto se snažím nalézt nějaký prapůvod rytmu, jeho esenci," řekl Fajt, když skupina Pluto před dvěma lety debutovala. Popsal také zážitek z televizního dokumentu, který ho výrazně ovlivnil: "V nějakém procesí šli tibetští mniši a čas od času bouchli do bubínků. Navzájem se neshodli, a tak každá rána zněla jako krupobití, jako rytmický mrak. Od té doby, když se snažím bubnovat, mám tenhle zážitek na mysli."
|
|
Pro skupinu Pluto je charakteristická hravost
|
|
Ondřej Bezr / MF DNES (kultura) 25. března 1997
|
|
Brněnská skupina Pluto, v jejímž čele stojí u nás i ve světě uznávaný bubeník Pavel Fajt, vydala nedávno své debutové album, které velmi dobře přijala jak kritika, tak posluchači. Není divu, že Pluto v posledních měsících koncertuje mnohem častěji než dříve, což je znát na stále dokonalejším projevu. Jedno z takových vystoupení kapela odehrála minulý čtvrtek v ruzyňském klubu Delta. Ještě předtím než vyšlo Pluto na scénu, se v roli předskokana představila publiku pražská mezinárodní formace Deep Sweeden, která je zaslouženě považována za jeden z objevů alternativní scény poslední doby. V sestavě akustických nástrojů (kytara, violoncello, housle) a s výbornou zpěvačkou v čele skupina hraje hudbu nabitou energií a často hodně syrově znějící, která i přes své nástrojové obsazení stojí pevně na rockové půdě. Po krátké přestávce vystoupilo na pódium Pluto ve stabilizované sestavě Pavel Fajt - bicí, Václav Bartoš - zpěv, Petr zavadil - kytara, Tomáš Fröhlich - baskytara. Jeho hudba je logickou výslednicí dosavadní tvůrčí dráhy Pavla Fajta, který se po dlouhých letech působení převážně v experimentujících instrumentálních seskupeních (připomeňme bubenické duo Fajt - Menessen) opět vrátil k rocku. Je ovšem nasnadě, že rock Pluta má k jednoduchosti daleko. Jednoznačně používá atributů typických pro "brněnskou rockovou scénu" - jak by také ne, když Fajt patří k jejím základním oporám. Jeho zvukově i rytmicky barevné bicí dodávají zvláštně melodickým písničkám hypnotickou vnitřní strukturu, nad kterou jeho mladší spoluhráči dynamicky vrství invenční a co do zvuku různorodé party, které neoposlouchanost Pluta ještě povyšují. Kromě originálního muzikantského pojetí je ovšem pro Pluto charakteristická i jistá hravost, která se odráží do hudebních i textových detailů. Je zcela jasné, že Pluto se přes poměrně krátkou existenci rychle vypracovalo na úroveň naprosté špičky domácího alternativního rocku. Skvělý koncert na Deltě to potvrdil.
|
|
Od rituálu k taneční hudbě a zpět (DrumTrek) |
|
Hynek Just / Musicserver / 18. 6. 2001
|
|
Jak jste se mohli nedávno dočíst v rozhovoru pro MusicServer, bubeník Pavel Fajt je momentálně ve fázi, kdy zrušil pouta se všemi vícečlennými kapelami a naplno se pustil do sólového hraní. Tu a tam zaexperimentuje s hosty různých směrů a ražení (jakutská operní pěvkyně Stepanida Borisova, DJ Sayko, bubínkář Vendy Zulu...), hlavní energii posledních měsíců ale věnuje projektu "Drum trek", který před nedávnem zaznamenal ve studiu (a částečně využil koncertních nahrávek) a který právě vydal u Indies records na CD (zde je report ze křtu v pražském Rudolfinu).
Jak tvrdí sám Fajt, "Drum trek" se ocitá kdesi na hranici klasické a taneční hudby. Pokud si odmyslíme to, co se dnes s "taneční hudbou" obecně spojuje a budeme ji vnímat spíše přes náboj a pocit, který může vybízet k tančení, pak je autorova definice asi tím nejtrefnějším, co lze o projektu říct. "Drum trek" je záležitostí výhradně poslechovou, jako kulisa ztrácí svůj význam a jeho jednotlivé čísti splývají. Když se ale s deskou vypravíte do klidného místa a strávíte s ní aktivní třičtvrtěhodinu, budou to chvíle příjemné relaxace a proměnlivých dojmů.
Nálada alba je přes malé výkyvy jednotná, stále lavíruje na pomezí konkrétních aktivních rytmů a atmosférotvorných ploch, a to i v rámci jednotlivých skladeb - nezávisle na změnách čísel tracků. Tak se zde střídají tanečně laděné písně ("Drum trek" - tu mimochodem autor povolil MusicServeru ke stažení, "Tanec v kapli sv. Bernarda", "3-2-4"), s těmi, které jen tak lehce tepou ("Area sismica", "Ornamenty", "Železná trip" - ta patří k těm s nejvyzrálejší atmosférou na desce, "Světoslav Kutil") i s těmi, jejichž rytmický podklad nabírá až rituálního charakteru ("Basic", "Loreta"); kus za půlkou na nás vybafne velmi mile podsamplovaná a tím nejprogresivněji laděná skladba "Luteník", která má k dnešnímu slovu "taneční" už velmi blízko.
Popisovat pocity z jakékoli desky může být zavádějící a kolikrát i zbytečné, u "Drum treku" Pavla Fajta to platí dvojnásob. Vy, kdo máte minulé Fajtovy projekty v oblibě, budete jeho první sólovou deskou jistě potěšeni (pro orientaci, z dosud oficiálně vydaných pramenů má "Drum trek" nejblíže k duetu Fajta a Jima Mensese "Songs for drums"). Ti z vás, které zaujala mp3 titulní skladby "Drum trek", nechť tuší, že v podobné náladě se nese celá deska, ty, kterým přijde nezábavná už tato píseň, by ani nebylo moudré přesvědčovat o opaku. "Drum trek" je deskou-osobností s vyzrálým názorem, která o co víc potěší podobně smýšlející, o to víc bude vadit těm druhým.
|
|
Fajt v Rudolfinu - Jak zašpinit a potěšit |
|
Hynek Just / Musicserver / 15. 6. 2001
|
|
Koncerty Pavla Fajta bývají zpravidla zážitkem neopakovatelným a nenahraditelným. Zejména od dob, kdy nefiguruje jako součást většího a skladbám podřízeného celku (považuji za zbytečné stále omílat jeho působení v Dunaji či Plutu), můžeme s jistotou konstatovat, že od sólových koncertů nemůžeme očekávat vůbec nic. Nebo úplně všechno, jak je libo. Pavel Fajt se od mnohých kolegů "z branže" liší hlavně tím, že nepřehrává nacvičené, ale že skutečně hraje. Hraje, tvoří, mění, boří, konstruuje v dané chvíli a pro ten který okamžik. Existují sice struktury, ze kterých vychází a kterých se drží, "leitmotivy" jednotlivých skladeb pozornější posluchač rozezná, nicméně to hlavní jde mimo ně. Ať tento princip hraní je ideálem sólových hudebníků, nebo jejich postrachem, Pavel Fajt je člověk, kterému sedí maximálně a úměrně jeho virtuozitě je pro něj přirozený.
Koncert ve foyer galerie Rudolfina (ano, té obrovské renesanční místnosti o třech patrech se skleněným stropem) musel být a byl dík svým akustickým podmínkám diametrálně odlišný od jakéhokoli klubového vystoupení. Když délku každého tónu protáhnete na dvě sekundy a těch tónů zazní v tomto intervalu někdy až desítky, dostanete se po velmi krátké době ke konstantnímu hukotu. A z něj se v rukou Fajta (a v těle Rudolfina) stává nový člen kapely - nový prostředek, kterého nezbývá než do své hry vpustit a přijmout ho jako partnera. Aby se prosadili oba, musí tónů zaznívat méně, být kladen větší důraz na dynamiku a tu a tam zaexperimentovat s možnostmi obou spoluhráčů.
A to se během necelé hodiny presentace čerstvého alba "Drumtrek" podařilo! S přispěním civilního textového intermezza Davida Prachaře a (bohužel dost krátké a lehce uspěchané) improvizované taneční vložky Kristýny Lhotákové (ta, která stojí za kapelou Kopir Rozsywal Bestar) došlo, k čemu dojít mělo - rozbily se jak představy diváků o tom, jak by mohlo vypadat živé předvedení studiové desky (zvlášť těch, kteří ji už slyšeli), tak očekávání Pavla Fajta, která zažíval před koncertem, rozbily se i všechny zkušenosti, který mohl prostor galerie kdy s jakou hudbou mít. A je tomu dobře, pro všechny tři strany to byl zážitek skutečně neopakovatelný a nenahraditelný.
Pavel Fajt - křest alba, Galerie Rudolfinum, Praha, 13.6.2001
|
|
 |
Copyright (c) 1997 Pavel Fajt, není-li uvedeno jinak. Veškerá práva vyhrazena.
| Připomínky vítány.
|
|
