Ač se tvorba Vladimíra kokolii může zdát velmi komplikovanou při prvotním vnikání do její podstaty, autor své poslání sám nevidí tak složitě a ozdravné pobyty v rámci jeho výstav nám konzumentům umění zpříjemňuje i originálním kódováním názvů svých prezentací.
Vladimír Kokolia ihned po svém vstupu na českou
výtvarnou scénu zaujal pozici jednoho z nejosobitějších
solitérů, který na poli kresby, grafiky a především
malby patří k tomu nejzajímavějšímu, co v rámci
postmoderního vlivu od osmdesátých let formovalo
vývoj českého výtvarného umění. V rámci studií –
od roku 1979 – vzniká cyklus obrazů "Hromadná
městská doprava", ve kterém se již objevuje
existenciální téma. V těchto až ensorovsky expresívních
obrazech, které transformují naše obvyklé každodenní
radosti, vstupuje Kokolia do hájemství české figurální
grotesky. Ona poloha absurdní grotesky je příznačná
i pro Kokoliovo "kreslířské a grafické"
období od poloviny osmdesátých let, kdy vzniká obrovské
množství kreseb, jež jsou i cestou k tvorbě barevných
linorytů. Zde se již figura dostává do docela jiného
prostoru, téměř zbaveného reality. Člověk zde zůstává
sám, jen se svojí absurditou vrženosti v tento svět.
Objevuje se také první náznak složitých ornamentálně
dekorativních struktur, které v pozdější době přecházejí
v jakési sítě či siločáry tvořící svébytné světy,
do kterých je možno vstoupit zroveň z několika rovin.
Návrat k malbě, který v sobě nese kreslířskou a grafickou zkušenost, byl ovlivněn i příklonem k východní filozofii a k umění kaligrafie. Figura se z obrazů vytrácá, i když při složitějším dekódování kokoliovských struktur ji tam občas můžeme i nalézt. Prvotní je zde však prostor a čas, jež za pomoci svého expresívního gesta Kokolia transformuje ve svébytné složité imaginativní světy, které jsou však vystavěny na logických základech.
Od poloviny devadesátých let Kokolia různými způsoby
zkouší, co médium klasického obrazu vydrží, a to
jak ve vztahu k divákovi, tak ve své výtvarné podstatě.
Svými instalačními performancemi se pokouší obraz
"oživit", vydat ho na cestu a umožnit
mu více rovin divákova nazírání v jeho organizmus.
Tímto netradičním přístupem, ale samozřejmě především svým tvůrčím procesem, který je pro Kokoliu asi nejdůležitjším momentem vzniku a života uměleckého dílam je třeba Vladimíra Kokoliu řadit k dědicům renezančního přístupu k umění, kteří kůlasické malbě umožňují v této poststrukturálně – občas pro výtvarno pomatené – době, pevný řád existence i v rámci chaosu.