Toto je neotištěná verze rozhovoru, který začal dělat Marek Šálek pro Magazín MF Dnes, redakčně nezpracovaná. Nedokončeno! Otázky jsem nevěděl přesně, stejně jako odpovědi měly v průběhu několik variant.

V jednom rozhovoru jste se označil za trumbelína. Kdo je to trumbelín?

Trumbelíni jsou všichni. V dospělosti ale většina svoje trumbelínství dovedně skrývá. Opakem trumbelína je chladný profesionál, který všechno zvládá, tajemný cizinec, který si k sobě nikoho nepustí. Do trumbelína je vidět.

Jak se vám s takovým postojem vyučuje na Akademii?

Studenti do mě asi vidí. Nevím, jaký je to pro ně pohled, ale zas tak na tom nezáleží. Hlavní je, aby se učili vidět do sebe.

??? otázka

Nemám moc času ze sebe ještě něco dělat, ačkoli proti tomu nemám ani žádné zábrany. A i kdybych pod maskou prosťáčka zatajoval, že vím všechno, stejně si každý z nich na důležité věci musí přijít sám.

Jaké jsou to věci?

To jsou věci úplně nedůležité, kterým oni právě dají důležitost. Já můžu jako pedagog maximálně spoluvytvářet atmosféru, ze které to pak může jakoby samo vznikat. Ale přímo pomůct nemůžu, to bych jim doporučoval k řešení vlastní problémy.

Vaše poslední pražská výstava se jmenovala Doporučené obrazy. Radil jste svým žákům, " co mají dělat, aby podle vás byli sví.

"Podle mě sví" je samozřejmě paradox, který naznačuje, že ve vzájemném ovlivňování učitele a žáka může být cosi neetického, parazitizmus. Pro výstavu jsem každému udělal obrázek, kresbu nebo cokoliv, co bych na jeho místě sám dělal. To je hrozně blízko nepřípustnému vnucování svých názorů, na druhé straně to nemá daleko k vykrádání jejich nápadů... Studenti se mohli bránit tím, že namalují to, co myslí, že já jim namaluju. Co kdo přinesl jsme viděli až v den instalace.

Studentce, která namalovala obraz "Cesta do pravěku" jste poradil krabičku z papíru. Proč?

Krabička byla v měkolika místech propíchaná a světlo z místnosti se na principu kamery obskury promítalo na citlivou desku uvnitř. Vlastně se celou dobu výstavy exponovalo, co se v galerii dělo. Já jsem myslel, že by ta studentka měla zkoušet něco s fotografováním, ale ona si zřejmě nemyslela, že si to myslím.

Pro diváka ta výstava byla těžká, k hlubšímu pochopení souvislostí by musel být zasvěcený do problémů jaždého jednotlivého studenta. Přesto si myslím, že musela proběhnout pro veřejnost, že právě tenhle málem nejvnitřnjší moment našeho vztahu musel být zveřejněn.

Je mezi vašimi studenty nějaký génius?

Každý je génius, komu se podaří pohnout vlastními omezeními. Je to vlastně jeho osobní záležitost, já si děcka podle talentu do žebříčku nezařazuju. I když čas od času se student jakoby zničehonic "stane umělcem". Něco se mu přihodí v nejhlubším srdečním záhybu a přestane si namlouvat, proč to dělá. Tím se nestane ještě o nic lepší nebo horší, ani si nic neusnadní, rozdíl je snad hlavně v tom, že od teďka je na to definitivně sám.

Jak na něco takového studenty připravujete?

Každému podobnému skoku předchází delší pracovní vypětí. Bez něho to nejde, jinak ale zaručený recept neexistuje. Výtvarné umění je široká věc, takže můžeme nebo musíme dělat všecko, co nás napadne, cokoli s tím může souviset. Já z celé škály možností momentálně zdůrazňuju vidění; sice se říká, že žijeme v optickém věku, ale obyčejná schopnost vidět věci a vztahy mezi nimi a vidět celé zorné pole je v hrozivém úpadku. Náš zrak spíše jen registruje vizuální informace, ale malíř se musí umět dívat jinak. Musí být neustále připravený: když se mu před očima odehraje dejme tomu autonehoda, bude "vidět co vidí", takže kromě tónu oblohy a odlesků na dlažbě atd si možná všimne, že v okamžiku úžasu jako by všechno náhle vybledlo...

Takové vidění stressových situací asi vylučuje možnost sebrat se a jít pomoct, čili jakkoli účelně jednat.

Vůbec ne, tím pohledem jste ve věci a nemáte zábrany. To čumilové mají odstup, ze kterého můžou bezpečně vychutnávat děj tak, aby se o něm dal napsat raport. Ale nepomůžou.

10 Praha působí ??? otázka

Praha je hluboká. Mám nepřetržitě sváteční pocit, když se procházím městem, které jsem kdysi znal jen ze stokoruny. Brno je ochočené, New York je džungle, Praha má přesnou proporci tlaku skutečnosti.

11 ironie ??? otázka

Nevím, stresy a deprese mě tady vždycky bavily víc, než kdekoli jinde. Strčil jsem si hlavu do hromady písku na ulici, abych prorval zábrany a zkusil si, jaké to je, protože vše ostatní kolem vypadalo postmoderně neškodné a předem domluvené. To bylo v době, kdy jsem v Praze studoval, a nic se mi nezdálo dost doopravdy, všechno se muselo zkusit, i když ta smrtelně vážná snaha byla samozřejmě trochu legrační.

Nezávidíte dnešní mládeži snadnou možnost drogového opojení?

Myslím, že fetovat by měli spíš důchodci. Na sklonku života, kdy už se nedá tolik pokazit, by postavili životní zkušenosti vedle chemických čertíků. Nechali by se vystřelit podobně, jako když starý indián vezme deku a jde do hor se dát sežrat. Moudrost stáří by to možná prohloubilo, ale mladí z toho rychle blbnou. V pravidelných dávkách je to neméně oblbující než televize. Navíc pro místní poměry je typické, že se fetování bere strašně romanticky, že je v něm hlubina a odvaha do hlubiny skočit. Ale mladí lidi se běžně ocitají v komunitách, kde užívání je naopak projevem největší konformnosti, loajality s většinou.

Vaše nová deska se jmenuje Uctívám nic. Co tím myslíte?

Nic tím nemyslím. To je to samé, jako kdybych řekl, že uctívám všechno. To je jedno. Všechno je Jedno.

Já pro Nic nemám vhodnější jméno. Zdá se mi, že ho vidím v každém předmětu jako jeho jádro, nebo možná spíš jako malinký otvor k vložení šému. Kterým ten předmět taky vyteče přyč jako výlevkou umyvadla.

14 temné proudy

K temným proudům nějak patří, že se neví, odkud vyvěrají. Ale mě připadá, že to co hrajem je mnohem veselejší, než se na první pohled zdá.

15 tři syny

My jsme s Evou byli při tom, když se výlevkou z nicoty dostali sem. Oni o tom musí vědět víc, a když na to časem zapomenou, já je jím indoktrinovat nebudu. Jestli takový koncept budou potřebovat, tak si ho udělají.

Jak jste vyrůstal vy?

Jsem hrozně rád, že už jsem dospělý, dětství je strašná doba. Dokonce i když máte milující rodiče. Je k nevíře, jak lehce všichni zapomínáme na úmorně se vlekoucí čas, na absolutní rozměr událostí. K dětským zážitkům se prokousáváme přes vrstvu cukrové vaty. Já jsem ale tenkrát přísahal pomstu nadvládě dospěláků, dokonale arogantně sebejistých, že doopravdický je až ten jejich svět. Možná je nás takových víc.

O malování jsem neměl potuchy, mezi příbuznými ani známými malíř nebyl, nevěděl jsem ani, že malířství lze studovat. Když jsem se hlásil na umprumku, otec mi řekl, že jestli nebudu malovat jak Rembrandt, ať se do toho nepouštím.

Držíte se tatínkových slov?

Hodně jsem toho prošvihnul, těžko už budu malovat líp než Kokolia.

Co si představujete pod pojmem úspěšný malíř?

Slovo úspěch zní, jakoby se něco uspěchalo. Úspěch je dočasná věc, asi jako půjčka. A co je vám platné, když vás někdo chválí, když jste ještě nezapoměl, že jste to maloval na samé hranici neumětelství.

Být úspěšný ale taky znamená mít větší vliv. Já mám stálou potřebu udržovat v okolí rovnováhu, biologové říkají homeostázu. představuju si lidské vztahy jako masu vody v pohybu, kde každá akce je registrovaná všemi ostatními místy, a když z jednoho místa voda proudí pryč, přichází tam vzápětí voda odjinud, takže nevzniká žádná mezera. Není špatné mít k zaplňování skulin větší akční rádius.

Myslíte si, že hlavním úkolem umělce je tvrdě pracovat na své popularitě?

Umělci ne, ale obrazy možná potřebují být populárnější. Umělců je děsná spousta, ale diváků je nedostatek, ani sami umělci nemusí být dobří diváci. Jakoby nikdo nevěděl, co s obrazazma dělat.

Co s nimi?

Poselství je krátké: dívat se na ně. Dívat se o něco déle, než to člověka baví. Obraz se Vám tím otevře. Mám trochu naději, že móda obrázků Magic Eye, ve kterých jste po delším dívání "do blba" odměněni prostorovým obrázkem, přivede část populace k větší trpělivosti před obrazem. Obraz trvá dlouho, když po něm ale jen tak švihnete pohledem, tak zaleze do boudy.

21 hudební skupina

Co já vím, prostě se to tak přihodilo. Zdálo se mi, že je ve vzduchu něco, co by někdo měl dělat, nikdo ale zrovna nebyl poblíž, tak to zbylo na mě. Ještě jsem k tomu však musel mít trochu štěstí, abych potkal kluky z kapely.

Občas je slyšet, že jediné nefalšované umění dneška je reklama.

Pro někoho možná ano. Já považuju reklamu za akutní nebezpečí pro tuhle civilizaci. Masy lidí jsou v každém momentu exponované kvázi-informacím, které je možná ani nezajímají, avšak které je nelze nevnímat. Že nemůžu projít ulici bez toho, abych se opakovaně na billboardu neujistil, že miluji nějakou lednici nebo akciovou společnost, to je prostě útok na svobodu vnímání. Já se nemůžu dívat kamsi bokem, nemůžu to chtít nevidět, vždyť právě přes své odmítání bych si tu reklamu vryl. Relativně nejbezpečnější je zběžné konstatování zrakem: "ano prosím, tohle už znám". I tak mi to zabilo několik okamžiků a to se neodpouští.

Bohužel je asi jen otázkou času, kdy český spotřebitel ztratí zbytek své rezervovanosti vůči nemožné rétorice amerikanizovaného reklamního stylu. Ještě existují lidé, kteří si koupí určitou zubní pastu přestože na ni viděli reklamu. Komunistickým transparentům taky nikdo nevěřil, ale každý podle nich nakonec žil. Tady se nám to chystá v bleděmodrém. Klidně si koupím na focení Kodak, když se mi předtím osvědčil, ale děsí mě představa, že se děti modlí k dobrému Kodakovi, aby jim zase přinesl Kačery...

23 neklid

Věci jsou takové, jaké jsou. Nepřiznat si to způsobuje obdobné ztráty energie, jako ten billboard na ulici. Stejně však některé věci dokáží být blbě. Nestarám se o nic, co nemůžu změnit. I když se bojím, že nemůžu změnit neschopnost poznat, co změnit lze. Ale nad vším jenom žasnu. Reklama, jako fenomén, se mi samozřejmě hrozně líbí! To se vůbec nevylčuje.

Neláká vás někdy angažovat se konkrétněji než uměním?

Když člověk není v dané věci kompetentní, je asi lepší se neangažovat. Tady na Akademii mám například možnost vidět zblízka, jak Knížák bojuje za moderní architekturu, a chtě nechtě uznávám obrovský význam této aktivity. Kdybych se do toho připletl já, bylo by to fiasko.

Ilustroval jste knihu s názvem Atomový stát od Roberta Jungka, kterou vydalo hnutí Děti Země.

Určitě ne proto, že vych měl tak vyhraněný názor na atomová zařízení jako autor. Ale hrůzou z institucionální korupce trpím přinejmenším stejnou jako on.

Mimoto se mi líbili lidé, kteří to vydávali. A hned můžu uvést příklad, jak jsem veřejně aktivní: vyžádal jsem si od nich informační materiály, které umělé hmoty je nevhodné pálit v kamnech – lidií na vesnici pálí prostě všechno, sousedka říká hrdě: i vršky od sprejů! – s tím, že dokončím článek, který píšu už asi čtyři léta do Knínického zpravodaje. Než ho dosmolím, obec přejde na vytápění plynem a s článkem si můžu ekologicky zatopit. Deprimuje mě, že ani tak jednoduchou věc v praxi nedokážu zrealizovat. Dělám aspoň to, že se sám pálení sajrajtů důsledně vyhýbám.

Přistihuju se často při takovéto nepochopitelné pasivitě, jindy ale zase pozoruju, jak hekticky koncertuju a zpívám, že se nikdy nesmí čekat...

Co s vámi dělá současné televizní zpravodajství?

Když vidím nějakou hroznou věc ve zprávách, úplně se do toho vpiju. V Africe plavou po jezeře tisíce nafouklých mrtvol, zpravodajové každou hodinu objektivně hlásí, o kolik nabobtnaly. Co to je za informaci? Co s tím mám proboha dělat? Mě je to jedno! Tisíc mrtvol v jezeře je úžasně silný obraz. A když si představím, že je to navíc pravda, ještě se to esteticky umocní.

To jste řekl hodně natvrdo. Kde pro vás leží hranice mezi romantikou a neodbytnou skutečností?

Já odmítám pokrytecky šeptat "to je hrůza" v bezpečí obyváku. Novináři říkají, že jejich povinností je burcovat. Ať mi ale někdo řekne, čím můžu opradu pomoct. Jinak je sledování těch scén jen sprostý sadistický voyerizmus. Je to strašné, ale jaksi je úplně jedno, jestli zahynulo lidí pět nebo pětset. Vždycky umírá jen jeden člověk a s ním definitivně mizí celý jeden svět se vším všudy. Nepřijde nám, že v každodenním životě jakoby mimochodem kazíme světy svým blízkým, místo toho se tetelíme hrůzným zadostiučiněním při televizních masakrech.

28 v zahraničí

Myslel bych, že se stanu více občanem zeměkoule, když ji objíždím. Ve skutečnosti vidím, že stejně odměřuju souřadnice od toho malinkého bodu ve středu Evropy. Jet do světa dostane smysl, až když jste zas doma.

Malujete rád?

Samotné otírání štětce o plátno je samozřejmě rozkoš, zvláště olejová barva krásně mlaská. Bude v tom skrytá freuďárna. Bohužel při malování není tolik příležitostí jen tak si zamalovat, pořád vás víc zaměstnává úsilí donutit tu věc, co malujete, aby byla obrazem řádně "obražena".

Jak malujete?

Maluju takříkajíc úkradkem, když se objeví časová skulina, anebo když se před výstavou zavřu v galerii. Umím se v téhle situaci ubránit nebezpečí spěchu, a v tom intenzívním čase pak všechno namaluju, poněvadž vím, že jiný čas nedostanu. Je to splátka za dlouhá období, kdy jsem po všechen čas myslel jen na obrazy, ale nic jsem tehdá pořádně nenamaloval.

??? originální...

Když jsem měl pocit, že na výtvarné scéně něco schází, tak jsem to namaloval. Vlastně jsem se snažil, abych dělal to, co nikdo nedělá – avšak to abych skutečnost doplnil do kruhu, ne abych se z ní sám vypíchnul. Jejtli se pto tohle hodí termín "touha po originalitě, pak se k němu bezevšeho přiznávám.

Co chybí?

Co chybí v malování bych spíš měl zkoušet namalovat, než teď tady plachtit se slovy.

Celkově mi ale připadá, že čím dál méně lidí je šokováno představou, že věci jsou živé. A z nich možná stále více je schopná živost bezprostředně vnímat. Žít v živém světě je větší zábava, to doporučuju.

33 co potom uvidíme

Pamatuju se, i když stále matněji, jaké to bylo, když svět byl ještě z velké části mrtvý, zaházený harampádí. Mezitím takzvaně živé žoužele včetně člověka, který se bez optání nazval jejich pánem. Dneska mi před očima žijou všechny věci, až je z toho závrať. Protikladem života už vůbec není kámen nebo stroj nýbrž něco celkem jiného (možná určitý druh blbosti lidské). Věci i místa mezi nimi mají melodii, barvu, vůni, náladu. individualitu. To není jako, metaforicky, ale absolutně přímo. Věci dávají dohromady strašné významy, kompletní řeč, jsou slovy svého druhu a mluví o sobě. Člověk, aby z toho taky něco měl, musí napřed oněmět, úžasem nebo alespoň mikroúžasem. Lidi dneska dají na žargon léčitelů a spasitelů z Ameriky: duchovno, vibrace, energie atd. Já bych o tomhle mluvit nechtěl. Co mám na mysli, je úplně obyčejná věc, všichni to v koutku duše znají, ale nebývá příležitost si to připustit.

Ačkoli na druhé straně to vůbec není náhodou, že lidé živý svět ignorují, naopak, ignorance je vynikající výdobytek naší civilizace. Živost je silná a nebezpečná. Když vám svět ožije nadmíru, strhne vás do sebe a pak už ani nepřejdete chodník, aniž byste nemuseli složitě zaklínat a odklínat kolem se poflakující duchy.

napište sem svůj vzkaz, pokud chcete odpověď, uveďte také svůj e-mail