autor textu: Petr Čáp, název publikace: Rock a pop, 15/9/90, číslo: 10, název článku: Absolutní trenažér

odkaz na vlastní rozhovor

V našich současných rockových vodách neexistuje hůře definovatelná a uchopitelná „ryba" než brněnská skupina "E". Troufám si tvrdit, že její originalita a hloubka sdělení přesahuje nejen naše územní teritorium, ale i naše teritorium duševní.
Jako datum vzniku skupiny se nejčastěji uvádí podzim 1985. V té době Pavel Fajt začíná hrát s Ivou Bittovou a ostřílení hudebníci, basista Venca Václavek (ex-Maňana) a kytarista Josef Ostřanský (ex-Nukleus) hledají nové muzikanty pro svůj plánovaný projekt. Jeho třetím a posledním členem se v roli zpěváka a textaře stal výtvarník Vladimír Kokolia (absolvent SUPŠ a AVU).
Nemalou zásluhu na originalitě "E" mají právě texty Vladimíra Kokolii. Jde o texty-básně, které evokují příběhy Kokoliových trápících se a sebezničujících se postaviček, známých z jeho grafické tvorby. Postaviček, které stejně jako jejich autor hledají odpověď na nejdůležitější (a přece na první pohled otřepanou) otázku: "Kdo jsem a kam směřuji?". Pokus o interpretaci Kokoliovy tvorby je zvlášť nesnadný. Právě proto, že jde o hluboké sondy do lidského nitra, že autor se před posluchači veřejně vyznává z pocitů a z touhy nahlédnout až na dno své duše a poznat „Cosi", co by zaplnilo prázdné místo v nás. Místo, které – ať si to přiznáváme nebo ne – patří Bohu.
První fáze Kokoliovy tvorby realizované ve skupině "E" se soustřeďuje na vyjádření těchto pocitů v obecnějších souvislostech (Zvířátka, Uvnitř žárovky, V bytě)

Ach, to je světla
je všude kam se hnu.
Uvnitř žárovky
se žije bez stínu!
…vyrobím si svoji vlastní tmu.
Ruku dám na ruku a prsty sevřu.
Bohužel to jinak nejde
než že si přitom sám sobě ruce svážu.
(UVNITŘ ŽÁROVKY)

Skladby jako např. Brzy na mě přijde řada, nebo Absolutní trenažér, pak naznačují, co se bude dít ve fázi druhé. Dala by se označit jako "individuální duševní sonda" (Uctívám Nic, Ať jsi nebo nejsi mluvím s tebou).

Až budeme jako kapky padat do duhy
sejdeme se u váhy
…Až budeme jako pasti bez návnady
sejdeme se u váhy
Pozdě je na úvahy
(U VÁHY)

Uctívám Nic
a věřím, že není,
že je nevědoucí,
že je nemohoucí,
a že neodpouští nic.
(UCTÍVÁM NIC)

Netypičnost "E" zarazí posluchače na koncertě ještě než zazní první slovo. Hudbu totiž vytváří pouze basová a elektrická kytara. (Na posledních vystoupeních je v některých písních použit i šlapák a hi-hatka.) Dunivá Václavkova baskytara modeluje zpravidla jediný, přesto dostačující, rytmický podklad, skrze který se proplétá Ostřanského, místy frippovská (často mechanicky strukturovaná) kytara. Nad vším a zároveň uvnitř všeho se ozývá Kokoliův hlas, směřující od tichého šepotu až do extatického křiku. Podobně, repetitivně hrané kytarové figury v okamžiku přecházejí do zcela odlišného dynamického rytmu, aby se pak rázem ztišily do původního "stavu".
Po vizuální stránce zaujme posluchače kromě sporého obsazení i pódiová "taneční" kreace zpěváka. Jakoby neurotické zmítání,poskakování a proplétání končetin však působí u Kokolii zcela přirozeně (!), na rozdíl od "technicky" obdobných tanečků Jiřího Baláka (dnes už neexistující KNS) nebo Ivana Palackého (Výkřiky Břich).
Co u jiných působí jako póza (rádoby "přemýšlivé" texty, snaha zaujmout vizuálně), je v podání „E" přirozené a hodnověrné. Jaksi cítíme, že tvorba je výsledkem bezesných nocí, úvah, snahy po duševní katarzi, ale i "obyčejných" duševních krizí. Vnímáme nejen závažnost sdělení, jeho zvláštní mystický náboj, ale právě obdivuhodnou autentičnost "E".
Vše, co bylo o tvorbě skupiny „E" řečeno, je pouhý střípek toho, co by se dalo napsat. „E" je netradiční hudební útvar, jehož úlohu, význam a přínos správně posoudí pouze čas.

Tento rozhovor vznikl jednoho květnového večera v pražském ateliéru Vladimíra Kokolii, ve společnosti všeobklopujících obrazů, kreseb, grafik a vany naplněné až po okraj prázdnými lahvemi od moštu a minerálek.

Vladimír Kokolia
(1956) absolvoval v roce 1981 pražskou AVU. Od té doby uspořádal kolem dvaceti samostatných výstav a podílel se na víc než dvojnásobném množství výstav kolektivních. Jeho kresby a obrazy jsou zastoupeny ve sbírkách Národní galerie a v dalších galeriích doma i v zahraničí.

Prý odlétáš do Ameriky?

VK: Ano, výstava Dialog Praha-Los Angeles, jejíž první díl byl loni v Lidovém domě v Praze, se přesouvá do USA. Z české strany se účastní ještě Michal Blažek, Tomáš Císařovský, Standa Diviš, Ivan Kafka, Jan Merta, Vladimír Merta, Stefan Milkov, Margita Titlová a Josef Žáček.

S čím tam jedeš?

VK: Je to asi sto kreseb, obrazy z cyklu Myši, jedno větší plátno 8 krát 4 metry, které bude viset venku. Ostatní věci, např. nějakou přednášku, video s "E" a případně performanci na jedné z vernisáží, teprve zařizujeme.

Vrátíme se k muzice. Tu skládají Václavek s Ostřanským, zatímco ty jsi autor všech textů "E". Jaká je to hudba?

VK: Mne za tu dobu připadá málem vhodná i k tanci. Ale takový tanec neexistuje. Ačkoli jednou v Rakvicích na nás i na Chadimu se místní ďáblové vydrželi svíjet snad až do konce.

A jaké jsou texty?

VK: I když možná působí opačně, nebyly vlastně nikdy obzvlášť politické, nebyly nikdy čistě "proti". Bojovat proti něčemu byla sice zdánlivě jediná morální alternativa, jenže při ní člověk není než zrcadlo nepřítele. Musí na něj myslet, nepřítel je jeho. Snad ho dokonce podvědomě miluje. Což je zvlášť tragické, když je nepřítel nedůstojný, tak jako byl náš. Přitom je možné a snad i účinné nezabývat se blbci více než v nezbytné míře - jednoduše proto, že není čas, žes narazil na jakýsi zřetelný zřetelně závažnější problém.

Na co se tedy v textech snažíš zejména zaměřit?

VK: Fascinuje mě propast mezi absolutní samozřejmostí, s jakou bereme svoje každodenní hemžení, a mezi evidentní marností toho všeho. Tady nepomůžou lidská práva, nic. Napřed jsem se to snažil popsat či definovat v ÚANu (série písniček o Ústředním Autobusovém Nádraží v Brně, pozn. aut.), ale to bylo pořád jaksi negativní. Teď mám pocit, že se něčeho alespoň zlehka dotýkám v nových věcech.

V tvých textech se zřejmě jedná o snahu zaplnit prázdné místo v nás, o hledání Boha.

VK: Mně slovo Bůh jde nějak těžko přes jazyk. Nevím úplně přesně, co to je, ale zároveň to ani nehledám. Já vím dobře, že nějakým způsobem to je, jsem s tím v kontaktu, teda asi v tom smyslu: ať jsi nebo nejsi, mluvím s tebou. Přitom ale k víře nemám odvahu nebo nadání nebo co.

Jestli to správně chápu, nechceš si Boha koncentrovat do podoby "bytosti".

VK: Bytost? On může být cokoli, marťan, duch, světlo, šutr, zajíc. Když do mraveniště skočí prchající zajíc, spoušť po něm je mravencum důkazem Božího trestu. Zajíce samotného nejspíš ani nezaregistrovali, leda snad jejich prorok. A co pak když jim tam šlápne někdo dejme tomu z Národního výboru. Snad budou uctívat ždibec odhryznuté gumy z podrážky, ale co se můžou dovědět o struktuře Národního výboru například? A že NV má ještě svého vlastního boha, atd. Já vidím,že On se krmí bolestí lidí a všeho tvorstva. Nebo možná jen určitým druhem bolesti. Vždycky se zděsím při představě té vlny energie, která se každou vteřinou šíří od zástupů tvorů celého světa, kteří jsou právě v agónii. A tohle nepředstavitelné vzepětí mizí vniveč, nemá ozvěnu, propadá se do nicoty. Ale jak je taková nicota potom hustá! S ní už se dá žít.

Kromě v Odeonu vydaného Morelova vynálezu od A. B. Casarese jsi ilustroval i samizdatového Klímu, soubor "Jsem absolutní vůle". Jaký je tvůj vztah k němu?

VK: Jsem Klímovi vděčný, že některé věci odžil za nás. A miluju jeho jazyk, to nezkorumpované mixování filozofie s banalitou a obscenitou. Ale to není jen stylistická záležitost, ale vlastně i smysl života. Filozofie, ale i umění, nám možná skutečnost vyjasňují, rozšiřují, ozvláštňují atd., ale hlavně nás před ní chrání. Normální lidi se jimi nezabývají, což je asi nekulturní, avšak pro mě jsou to šílení odvážlivci, protože žijí bez toho alibi. Mně, ať se stane cokoliv, sotva se z toho vylížu, už je mi to materiálem k něčemu, postupně to zpracuju jakousi bezodpadovou technologií, ale ti lidi ve frontách si nabalují zlo - pokud ho nestačí odpinknout - v nových a nových vrstvách, a sedí jim to uvnitř a zřejmě jenom ty nejvýřečnější domovnice se z toho vykecají. Už nejmíˇn sto let je příkazem doby kritizovat měšťáky, ale já se klaním jejich neviditelně hazardérskému způsobu života. Ostatně, kdo není měšťák. Pro mě je normální člověk a normální život synonymum pro nejvyšší oběť.

A ty jsi normální?

VK: Tady nejde o normalitu. Jde o to, že normální člověk sedí v Absolutním Trenažéru, kroutí volantem, a i když stále volí "svobodně" některou z několika možností a má dojem aktivní vůle, nemůže - a ani nepotřebuje - za nic na světě rozeznat, jestli jede skutečně, nebo jestli to je jen Trenažér. Rozumíš? Ale je možné volant pustit a vlízt si na zadní kola. A ty najednou mají jen jednu stopu. Člověk má jen jeden osud, rozhodování a chtění zůstaly vpředu. Normální lidi volant nikdy nepustí a nikdy se neukáže, jestli žijí pouhý stínový život anebo naopak ten nejskutečnější. Já neuctívám nic, oni uctívají věci - v naději, že s jejich pomocí budou nicotě lépe vzdorovat. Nemůžu si pomoct, mě to jejich úsilí připadá titánské.

Jak tvoje texty berou spoluhráči v "E"? Diskutujete o nich? Nebo je přineseš a oni je zahrají?

VK: Většinou to probíhá tak, že si kluci sednou a něco hrají - oni se dorozumívají telepaticky. Já se snažím poslouchat, o čem ta hudba je " nic si k ní nepřimýšlet. Jako když zvoní zvony, v tom taky rozeznáš určitá slova. A poslouchám to dlouho, oni se mnou mají trpělivost, pak zjistím, že to tam je.

To znamená, že píšeš texty až na místě?

VK: Myslím na některé věci pořád, mám to v hlavě, ale většinou bez formy. Něco jsme ale dělali i na hotové texty, abychom se neomezili jednou metodou.

A co tvoje spolupráce se starým Dunajem? Dělal jsi obal desky a napsal jsi pro Ivu Bittivou "Sen"...

VK: Zkoušel jsem psát pro Ivu víc, ale zjistil jsem, že mi to nejde. Cítil jsem jasně, co by jí přesně sedělo, ale zřejmě nedokážu psát na objednávku. Ačkoli vlastně v novém Dunaji je většina textů ode mněÉ Ale ty bych byl s to zpívat i sám. Je to totiž i opačně, že sám můžu zpívat jen svoje věci. Jinak bych se nejspíš začal cítit jako zpěvák. To není můj ideál, býti zpěvákem. Ani malířem nakonec.

Myslel jsem, že základem veškeré tvé činnosti je malováníÉy

VK: Malovat, to jo. Je jen malý rozdíl mezi tím, kdo maluje, protože je malíř, a zoufalcem, který aby alespoň něco dělal, tak maluje. Možná, že jednou budu malířem. Ale kdybych měl být i zpěvákem nebo dokonce tanečníkem, to už snad ne.

Obligátní otázka: máte s "E" něco nového?

VK: To by ti řekla Lenka Zogatová, naše manažerka, která jinak funguje jako takový katalyzátor brněnského hudebního dění. Ví vše. Ale vyjde nám u firmy ASKE Globus International LP, živá nahrávka pořízená Láďou Holkem v únoru v Brně. A máme novou písničku, jmenuje se Brány.

Nemá náhodou nějakou souvislost s malováním?

VK: Skladba Brány je vlastně cyklem obrazů. Asi jsou to brány, které nás dělí od ostatních světů. Mám vidinu, že stojím před nimi a nemůžu za ně. Řešením je stát se branami, a pak už není žádné před ani za. Většinou jsou ornamentální a mají tvar cesty, kterou se k nim přišlo.

Doteďka jsem se ptal já. Na co ty by ses zeptal Vladimíra Kokolii?

VK: Kokolia mě moc nezajímá. Zajímají mě věci okolo.

napište sem svůj vzkaz, pokud chcete odpověď, uveďte také svůj e-mail