Tvary mají tvar, který má tvar, který má tvar... Na povrchu jsou zpravidla potažené povrchem, tvořícím hráz našemu pohledu. Povrch má dvě strany, a ty jsou identické. Liší se jen ve směru, kterým ukazují - buď směrem od jádra tvaru nebo k jádru tvaru. K povrchu lze přiložit ploché měřítko, a s pomocí dvou rysek měřítka určíme dvě místa na povrchu. Po této události nám může připadat, že jsme povrch změřili, že se tak stal celý určitý, ačkoli místo mezi dvěma určitými místy je uvnitř stále neurčité, a tím absolutně nudné (ačkoli jeho hranice jsou přinejmenším na obou určitých místech vymezeny). Zajímavé mohou být také události vzniklé bez našeho přičinění, ty, které samotný tvar vyzvihl až k povrchu, kde získaly tvar rozličných prohlubní, výčnělků a záhybů, dostatečně výrazně odlišených od okolí. Samo okolí však je nudné, i když ne absolutně - při bližším pohledu vyvstanou nové dostatečně výrazné tvary.
Většinou se povrch vystaví našemu pohledu v místech, kde se rázem mění hustota prostředí. S výjimkou vlastního těla si jako svou stranu povrchu identifikujeme zpravidla tu řidší, vyplněnou vzduchem. K té hustší nemíváme přístup - např. rozřezáním tělesa konstituujeme pouze nové povrchy, "dovnitř" se tím nedostáváme. Zato běžně měníme své místo v prostředí své strany povrchu, vlastně to v ní jsme "uvnitř". Samotné toto prostředí - lidově prostor - je krajně nezajímavé, poněvadž pohled nemá příliš na co narazit. Průvan, víry, vítr ovšem mohou mít dostatečně výrazný tvar, a kdyby je naše mysl dokázala obsáhnout a následovat, znamenalo by to pro ni celkem jiný způsob myšlení než běžně užívá. V našem "uvnitř" se kromě nich nacházejí tvary, které nezávisí na hustotě vzduchu a jejích změnách. Jak malíři, sochaři, a hlavně architekti odedávna vědí, tvar povrchem zcela nekončí, šíří se do prostoru (dokud nenarazí na jiný tvar). Tvar prostoru v kubické místnosti je přirozeně kubický, v rotundě bude cylindrický. Místo, na kterém se nacházíme, mívá tvar výslednice průniku tvarů, které k němu v prostoru dosahují.
Při malování projíždím po jedné lince síť potaženou po povrchu pomyslného tělesa, které si promítám do prostoru místa, které maluji. Mimoděk přitom memoruji umístění jednotlivých uzlů sítě "ve vzduchu", takže po domalování (nebo doměření?) je onen dříve indiferentní, nerozlišený a nahraditelný prostor zcela nacpaný místy, konkrétní a zdomácnělý. To je pro mě zážitek, ačkoli nemohu předpokládat, že mě divák bude po všech spirálách následovat... Ostatně nemyslím, že výše popsaný "koncept" má nějaký větší důvod, než abych na tom daném místě měl co malovat.