My se tady opravdu cítíme jako ve středu světa, nebo alespoň Starého světa. Náš důlek ve středu střední Evropy je zřetelný i na mapách, které nezobrazují hranice států. Je to pro nás jediné myslitelné místo, z něhož lze ukazovat, kterým směrem leží jih, sever, východ, západ. Ale nejenže odsud světové strany vycházejí, ale taky se tu v průběhu času potkávají a kříží: spousta válečných politických a kulturních nájezdů zrovna tady dosáhla své nejzazší hranice. A to jsme my, co se tu potkávalo a křížilo, naše geny, čili je pro nás přirozené považovat za svůj nejenom vlastní střed, ale i ty světové strany, které se do něho kdy přitáhly. Ačkoli ani tyhle vazby nepřemůžou domáckou omezenost Středu, žijeme tu na původním dně mořském, k jeho dnešnímu horizontu přes prsten hor však nedohlídáme - aspoň ne do doby globálního oteplení. Jeden druh nekonečna nám s mořským obzorem schází. Teoreticky bychom neměli být tolik umělci dálav a výšin, jako spíše středu či dna.
Současná vláda naopak docela existuje, a brzo si jistě mezi intelektuály vynutí jednostranným ekonomizmem opozici, zatím jsme ji však paradoxně museli víceméně podporovat, jinak bychom se ocitli zas u komunistů.
V Americe se mi zdají umělci už po několik let okouzlení možností vstoupit se svou prací na pole politických problémů, tady umělci v podstatě tu revoluci udělali jen aby po nějaké době odevzdali svou moc bankéřům a kariéristům a vrátili se zpátky do děr. Umění se hned po svém vzniku přirozeně stává věcí veřejnou, avšak kompetence umělcova spočívá hlavně v tom, co se dělo před tím, než k tomu došlo, jestli, obrazně řečeno, každá rozkvetlá haluzka (je máj a píšu to doma pod kvetoucími jabloněmi...) má vyživující zázemí v jí odpovídajícím kořínku.
4. Myslíš, že umělec má společenskou zodpovědnost? Co bys chtěl dosáhnout svou prací, ke komu mluvíš?
Já k nikomu nemluvím. Při malování něco mluví ke mně, myslím, že když divák nebude mluvit, uslyší to taky.
Umění je zajisté s to vytvořit slogany, které změní svět. Ještě spíš se to zdaří, když použije média, resp. se nechá jimi použít. Ale měnit svět - já myslím, že už je změněný až až. Dokonce lze získat dojem, že se vlastně nedá ani nic pokazit, ani nic napravit, jak se zlo a dobro recyklují jedno z druhého. Já věřím v obrazy, že jsou to bytosti, nové věci, takže jejich karma může být prosta zla; zdá se mi, že doopravdy nemůžu dělat víc, než zvyšovat statistický výskyt hodných věcí.
Nebo snad mě u toho drží jiná věc: že se vůbec něco dá namalovat. Pořád ještě mi to vrtá hlavou, co se stane, když se něco namaluje. Došel jsem pak k tomu, že namalováním se věc nezdvojuje, ale prodlužuje. Od té doby je všechno jinak.
Anebo to, že člověk maluje obraz. Což je většinou plátěný objekt, namazaný z jedné strany barvama, který přes - anebo právě pro - svou materiálovou triviálnost najednou v sobě nese a propojuje celé světy, znamená sebe a zároveň něco jiného, vydává a přijímá energii i čas, má dokonce i cenu a dá se prodat.
Ale spíš jsem malíř jenom prostě proto, že se to tak přihodilo. Je mi to nakonec úplně jedno, jestli maluju. Člověk musí něco dělat, a ani malba neučiní snažení méně marné. Hlavně žít ve skutečném čase a na skutečném místě.
Takže se pak přihodí i to, že dělám taky jiné věci, než jen malbu: sochy, performance atd., třebaže jsem na tom poli kutilem. Protože nakonec to dělám, že je to docela zábava, neznám asi ani lepší, kdyby mě to všecko nebavilo, nikdy bych to nedělal.
Sledoval jsem vlny, až jsem skoro přestal myslet na ně a začal myslet jimi, nelineární logikou, kterou se nestlačitelná voda pohybuje ve vodě. Od té doby kreslím a maluju takové sítě, které následují pohyb vln do hlubin a zpátky, namalováním se je bifluju nazpaměť a pak se je pokouším promítat při vidění na prostor. Zabírá to strašně času, výsledky nejsou ještě nijak ohromující, ale mám pocit, že to zrovna má tak být.
To je dosti chudá vize života. Všechny události jsou si rovny, ať se přihodily doma či v galerii, v srdci či na plátně, jsou uskutečněné naší přítomností v nich, ale stěží s ní měřitelné: v Guinessově knize rekordů najdeme nejvyšší hory atd., ale kdy v ní bude zaznamenán nejpříjemnější kopeček? (Na to se však těším, já ho totiž znám!) To je superlativ středu. Měřit se dají jenom hranice. Historie umění let šedesátých a sedmdesátých bez problémů zaznamenala všechna překročení hranic, avšak co se vlastně dělo ve středu věci, jako bychom právě zjišťovali až nyní. Ty hlavní věci jsou ty vedlejší.
Jak říká Schelling, dokončení díla vede k citu nekonečného uspokojení, poněvadž vyšlo z pocitu nekonečného rozporu: v tomto rozmezí se jedině pohybuje kariéra umělce. Opět tedy není nic k měření, nekonečno neznamená nejvíc, jak jsme náchylní předpokládat, nýbrž nám sděluje, že všechna měřítka by selhala.
