biografie | texty V:K: | obrázky | AVU | E | taiji | other languages | různé

Ivan Hartman, S Ničím je to jako s oblohou, Národní 7, 22/10/94

Název vaší nové desky Uctívám nic vyjadřuje ztrátu hodnot?
Ztráta hodnot, to zní záporně. Spíš zatracuju tu věčnou potřebu hodnocení. "Nic" je právě tady, a zároveň všude a daleko. Jako obloha, která je tam a přitom ji vdechujem. Jakmile si ho člověk všimne, zděsí se, protože na Nic se nedá dost dobře myslet. Ale zvyknout si musíme, musíme být připravení; nakonec nás stejně dostane.
Kdy to bude?
Dostává nás každou chvilkou, po kouskách. Registrujeme bezchybně, když dostáváme Něco, když nás ale dostává Nic, tak nám k tomu prostě schází smysl, čidlo. Přesto myslím, že Nic docela dokonale známe. A uznat a poslouchat jeho přítomnost je velice praktická věc.
Nerozumím...
Třeba při malování se jednotlivé věci staví před oči jako bariéry nebo masky, bez ustání kolidují s osobními názory a představami. Když se podaří, že vámi věci procházejí volně, nezasekávají se, pak toho pachtění trochu ubude. Obrazy se tak nějak začnou malovat samy.
Proč jste ve svých textech tolik stručný?
Protože nejsem básník. Kdybych byl básník, vládl bych slovem. Poslouchám Ostřanského a Václavka, když hrají, a mám-li štěstí, tak v jejich hudbě začnu posléze slyšet slova. Pro E je stručnost a jakási neiluzívnost už od začátku typická.
Hudba E je hodně tvrdá, až brutální. Je to ventil introvertní povahy?
Od Freudových dob se svádí projev něčeho na projev něčeho jiného. Jako by věci vděčily za svůj vznik potlačené agresivitě, sexualitě, a podobně - to je "vysvětluje". Ale my prostě hrajeme to, co hrajeme, nic nepotlačujeme, nic nechceme, necháváme vše proudit. Asi musíme znít brutálně, když tak zníme. Jsme ale hodní chlapci a naše hudba nám připadá velice křehká.
Má vaše vystupování s páskou na očích důvody výtvarné, nebo psychické?
Končetiny mě na pódiu už většinou poslouchají; respektive docela poslouchají to, co Venca s Pepou hrají. Ruka mi udělá, co dělat má, ale můj obličej ještě ne. Cvičím ho, ale jde to ztuha. Až bude jak zrcadlo, tak pásku z očí sundám. Ta stříbrná páska ale původně souvisela se staršími texty. Byly často o hlubokých, až hluboce banálních archetypech, jako jsou světlo a tma.
Kam chcete ve svém zacházení s tělem dospět?
Myslím, že se od začátku snažím zachránit pohybem to, že nejsem žádný zpěvák. Jenže nejsem žádný tanečník... Vystupování pro mě představuje vždycky až děsivě fyzickou akci. Bigbít nelze poslouchat jen ušima, proto se denně věnuju takovému "gravitačnímu" cvičení, abych to zvládal. Chodidly se dá docela dobře cítit zvuk, lepím je tedy k zemi, podle toho, jak se v nohách přelévá váha. Naučil jsem se takhle znovu chodit, trvalo mi to ale asi pět let. Moje bydlení v těle se mi mezitím přestěhovalo z hlavy do břicha. Břicho je nejen nejmocnější sval v těle, ale má i svou inteligenci. Tvrdím, že dokonce vidí, dá se jím jaksi dívat...
Mrzí vás, že hudbu E sleduje jen omezený okruh lidí?
Myslím, že to patří k věci, i když se nebráníme rozšiřování toho okruhu. Ale naše muzika musí mít osobní dimenzi; svět médií a showbusinesu může vypadat třeba i lákavě, ale reálný není. Doopravdy je to jenom tehdy, když lidé jsou blízko a my hrajeme, jako by to bylo právě teď a už třeba nikdy.
Je ve vystoupení před studenty nějaká podobnost s vystoupením na rockovém koncertě?
Vylézt na pódium před lidi a hodinu tam trajdat je nepřirozená a násilná situace. Tam se nesmí ukázat slabá chvilka - i když ji pravděpodobně ukazuju. Zato ve škole, abych vůbec mohl se studenty komunikovat, musím se napřed nějak znemožnit. Nemůžu být důstojným mudrcem, který tu a tam mezi ně něco utrousí a nedotknutelný pak odchází. Dokázal bych ho na chvilku zahrát, ale proč. Takže je to tak: oni vědí, že jsem v podstatě trumbelín, a proto záleží všechno jen na nich. Nemusím je strašit, dusit, oni - bůhví proč - dělají. Jsou vlastně dost pilní. Denně něco objevují - podařilo se nám vytvořit povědomí, že zdaleka všechno ještě nebylo namalováno, a že je i dost starých věcí k objevování. My jsme byli jinak naladění.
Jak?
Destruktivně. Po celodenním stání za stojanem jsem seděl na kolejním pokoji a slyšel, jak se na chodbě tříští láhve, vyhazují se piana z okna, lyžuje se po schodech. Teprve v destrukci se projevovala naše tvořivost. Přes všechny naše památné historky a průšvihy mně ale dnešní generace stejně připadá divočejší, než jsme byli my. Oni si nelžou a občas sedí u stolu a dřou.
Uspokojuje vás učení na Akademii?
Snadno se lze nechat uspokojit. Pedagog je v praxi studentům nadřazen a může mu být pak zatěžko se upomenout, že ne on, ale studenti jsou vlastním důvodem existence školy. Uspokojující jsou i některé pedagogické zlozvyky, jako třeba mluvení k plénu. Pak mluvíte i doma k manželce jako k plénu... Ale uspokojení je jen pocit, to není důvod, proč na AVU jsem. Já jsem dávno předtím měl předtuchu, že tady budu učit, ačkoli to bylo samozřejmě zcela absurdní. Snad ale díky ní mi nepřišlo divné přihlásit se na konkurz.
Mají vás studenti rádi?
Já mám rád je. Jak je ale pak hodnotit? Myslím dokonce, že je nesmím hodnotit. Pro mě jsou stejní všichni, nemůžu jim říkat: podívej se támhle na toho, je lepší než ty. Každý z nich je tam sám za sebe. Za ta léta, co působím ve výtvarném světě, už třeba i tuším, jaká mohou být současná kritéria kvality. Ale sám je nechci kvůli své práci znát a nechci je ani aplikovat na práci studentů. Pro mě musí být všichni dobří.
Co vám jako respektovanému malíři chybí ke slávě?
Abych si ji začal užívat. Abych si sedl a řekl si, hle, dokázal jsem něco. Ale už jen samotné malířství lehce zkoriguje každou pýchu, protože se při něm pohybujete na hraně mezi několika chabými schopnostmi a obrovitou neschopností. Já určitě nejsem skromný a slávy se nebojím, ale ani po ní netoužím.
Za koho vás mají v Knínicích?
Tam o slávě už vůbec nemůže být řeč. V Knínicích žije sochař Nikos Armutidis a Zdeněk Řehořík, taky sochař. Já budu vždycky až třetí. Nikos kdysi namaloval perfektního lva na hospodu, Řehořík zas jakožto podnikatel opravil místní sokolovnu. Já jsem se ve vesnici vlastně nijak umělecky výtvarně neprojevil. Když vás někde neznají, můžete se pokusit být lepší než jste, zaplašit minulost. Ale na vesnici si vás všichni dobře pamatují už jako malého spratka a nenamluvíte jim, že jste zvláštní odrůda, vyžadující péči. Vystavoval jsem sice všude možně po celém světě, ale asi bych se ostýchal ukázat svoje obrazy sousedům...

napište sem svůj vzkaz, pokud chcete odpověď, uveďte také svůj e-mail
biografie | texty V:K: | obrázky | AVU | E | taiji | other languages | různé