Jana Šálková, Deka/dentní rozhovor s Vladimírem Kokoliou - pedagogem, Ateliér

Vladimíra Kokoliu není třeba představovat. Ke svým bohatým aktivitám přidal před třemi roky roli pedagoga na pražské Akademii výtvarných umění. O tom, jak tuhle roli vnímá a prožívá, bude následující rozhovor. Je o ní i jeho výstava v galerii Behémot, nazvaná: Doporučené obrazy mým studentům, jak mají malovat, aby byli podle mně sví. Návod co mají dělat v názorné podobě vhodné k okamžitému napodobení.
Cimrmanovský název (s gramatickou chybou) skrývá jedenáct prací vzniklých "na jeden zátah". Některé jsou pro autora typické, jiné méně, zkrátka podle momentálního doporučení. K jednotlivým pedagogickým "zastavením" měl následovat komentář učitele a žáků, který jaksi odpadl. Půvab akce ocení nejvíce aktéři sami. A pro diváky? Vtipná hříčka, postmoderní manipulace nebo i "kus života těžkého"? S těmito problémy v hlavě a dekami v rukách jsme odešli do Stromovky. Tím jsme se vyhli dusné akademické půdě a rafinovaně znalým a zasvěceným otázkám i odpovědím.

JŠ: Jaké je "pozadí" výstavy v Behémotu?

VK: Šlo spíš o zveřejnění jednoho našeho interního problému, než o ušlechtilou instalaci. Dlouho jsem se na to chystal a trochu se toho obával. Výstava je o tom, jak může pedagog využívat studenty jako studnice nápadů. A naopak o tom, jak je modeluje k obrazu svému. Náš vztah není zcela rovnocenný: oni si sice taky vezmou, když se jim něco hodí, ale já mám rychlejší přístup do galerií, kde mi publikum veřejně potvrdí prioritu. Navíc díky odstupu můžu někdy odhadnout, co je teprve napadne. Je to vlastně otázka morálky. Nakousl jsem to v Behemotu ne proto, že bychom ve školi tolik trpěli vzájemným parazitizmem, ale proto, že jde o věc skrytou a někdy zakrývanou.

JŠ: To je možná dramatický výklad normálního vzájemného ovlivňování a navíc tento záměr nelze z výstavy vyčíst. O tom, že se coby pedagog investuješ cele, však nepochybuji.

VK: Normální ovlivňování je přirozená věc! Výstava měla pomoci přesnějšímu kalibrování vztahů. Každému jsem namaloval, co bych dělal na jeho místě, a on se bránil indoktrinaci tím, že udělal to, co myslel, že já budu myslet.

JŠ: Každopádně se těším, až se některý z těchto obrazů dostane po létech do galerie a bude podroben odbornému výkladu. Mají tví studenti hodně obrazů /nápadů/ i pro tebe?

VK: Přiměřeně. Ale jen z nápadu nic není. Nápad nemá tělo. Na rohlíku by byla nápadem jeho zahnutost... To mě právě napadlo. Asi z hladu.

JŠ: Na co tedy kladeš ve svém ateliéru důraz? Na techniku sloužící zhotovování, na teorii řídící praxi, na ideu, filozofii díla?

VK: Musí to být komplexní. Část z toho se dá přímo nabiflovat: techniky, technologie, vědomosti. Potom je tu požadavek, aby člověk, který má něco s výtvarným uměním, se uměl dívat. Cvičíme různé druhy vidění, periferní, mentální a všelijaké optické fenomény. Normální vidění je nakonec nejobtížnější. Avšak pořád jde jenom o trénink. Hlavní věc se přímo učit nedá. To je prostě jejich věc. Bavíme se o všem možném, dost často a dost intenzívně, ale o názory přitom jde nejméně. Starám se o klima, i když mívám nutkání jim někdy říct: Dělejte to tak a tak! Buďte sví!

Budu na Akademii tři roky, právě zvažuji pokračování. Když jsem se hlásil do konkurzu, měl jsem pocit, že na scéně schází jedna útlá položka. Dělám tady na tom, aby se uchytila. Stalo-li se, nemusím stůj co stůj usilovat o zasloužilého pedagoga.

JŠ: Objasni to blíže, prosím.

VK: To něco, ta útlá položka, je asi o tradici, že obraz je živý, a že se dá brát doslova. Ne jenom metaforicky: tahle forma připomíná cosi, tahle barva působí jako když něco, nýbrž že funguje přesně tak, jak to je. Metafora naznačuje ještě neúplnou důvěru k tvarům. Nevím, co vlastně může být jasnějšího než tvar, a je neuvěřitelné, kolik úsilí stojí ho uvidět, a o co víc úsilí stojí mu uvěřit.

JŠ: To, o čem mluvíš, je ale velice těžké zprostředkovat, naučit. Vidět záměr a vidět hotový výsledek lze asi poměrně snadno, ale tobě jde spíše o "vidění dění", o energii tvorby, kterou výsledný produkt jakoby spolkne, o energii zdánlivě ztracenou. Zdá se mi, že o tom je také výstava v Behémotu. "...Každý předmět byl chování, ze kterého se stala věc, a pak zase znovu chování..." Je to tak? Dá se přitom oddělit intuitivní, spontánní a racionální?

VK: Ve škole denně kreslíme model, někdy stojí ve stejné póze po několik měsíců. Pro studenty to musí být šíleně nudné a vyčerpávající. Žádné otevírání očí, spíš naopak. Když to trochu nadnesu, je to ubíjející asi jako pobyt v zenovém klášteře. Zadními vrátky do nich cosi leze - zkušenost, která je v zásadě ne-teoretická. Balík času tomu věnovaný se nedá vymyslet. Mají ho jak v záložně, žádnou zárukou skvělých studijních výsledků však není.

Na spontánnost nepřísaháme, buďto spontánní jsou nebo zrovna nejsou. Komunikace přes intuici končí u proslulého: já to takhle vidím, já to takhle cejtím. Nakonec jsme možná celkem dost racionální, protože o věcech rozumu se ještě dá mluvit.

Doba chce být spirituální - snad jako kamufláž pro vládnoucí pragmatizmus. Studenti leží v naukách, což je bezvadné. Ale myslím, že všechny ty podstaty, energie a duchovna z léčitelských žargonů jsou teď větší hrozbou než tolik obávaná racionalita.

JŠ: Abys však dosáhl zostřeného vnímání předmětů, uměleckého díla, musíš se naučit ovládat své smysly i rozum ne zcela běžným způsobem. Nabízejí se různé psychologické metody, meditace...

VK: Ano, existují techniky, kterými lze třeba intuici jaksi ladit a časovat, my je používáme. Ovšem obyčejné kreslení se nám zdá úplně dokonalé. Už jenom stání u stojanu je celá disciplína.

JŠ: Co považuješ ve vztahu učitel - žák za nejobtížnější a nejdůležitější?

VK: Problém je, že studenti nevědí, do jakého světa se umělecky narodí. To, co v sezóně vypadá jako navždycky, se může nepozorovaně obrátit. Jsme už trošku poučení kocovinou z osumdesátých let. Nikdy se nedá se říci, jestli se neučí zbytečné věci. Dneska se mladí lidé z akademií všude po světě rozhodují v zásadě jestli se stanou koněm galerijním nebo kurátorským. Když to děsně zjednoduším, zacílení na kurátora znamená  konvenovat soudobému internacionálnímu stylu, a na galeristu vyhovovat lokálnímu vkusu. Já ale chci, aby ještě před takovýmto rozhodnutím byli připravení na cokoliv. Oni musí muset malovat kvůli té věci, kterou za ně nikdo neudělá. Může se stát, že si budou léta po diplomu malovat v kuchyni u stolečku. To by bylo tristní, ale oni musí vědět, že pro "umění" to stačí, že nic víc není. Úspěch, proč ne, s ním se to však jen obkládá, to je zbytný luxus.

JŠ: Máš hodně takto tvorbě odevzdaných žáků? Bez touhy po kariéře a úspěchu?

VK: To, o čem mluvím, mám také z nich. Kdybych věděl, že jsou hvězdně orientovaní, nejspíš bych se přizpůsobil. Já si můžu vydávat dekrety, stejně jde o to, co jde z nich.

Ale oni jsou ambiciózní! Kariéra, peníze a sláva pro ně nejsou taková morální dilemata, jakými byla pro mou generaci. Řekl bych, že jsou dost normální.

JŠ: Kde bereš energii k pedagogické práci?

VK: Mám je v hlavě jako takových dvanáct výběžků, na každého člověk myslí, vlastně se za ně neustále skoro modlí. Energie se neztrácí, jsme v síti. Pracují oni, já jsem jenom s nimi, s každým jinak. Někdo potřebuje v určité době neustálý dozor a konzultace, jiný třeba bezbřehou volnost, pro každého vlastně funguje jiná představa učitele. Je to úžasně zajímavá a hluboká věc, archetyp učitel - žák, ještě o tom vím strašně málo.

JŠ: Co tvá vlastní tvorba?

VK: Jsem v děsivém časovém presu, ale to jsme asi všichni. V populaci by se měli vyskytovat jedinci, kteří nespěchají - nebo se zapomene, jak se to dělá. Naučil jsem se číst v chůzi a nezabiju se, čas mi rozděluje plánovací diář, mám dokonce hodinky, a přece si pořád dělám naději, že jsem takovým nespěchajícím jedincem. Avšak bez rezervy; kdykoli do toho můžu spadnout. Škola si bere obrovské množství času, ale já na to tak nemyslím, vím, že jsem měl být na Akademii právě nyní. Teď je to načasované.

Před výstavou se zavřu v galerii a maluji a maluji až to namaluji. Je to tak tak snesitelné, protože při malování se už vůbec nesmí spěchat, což sám s oblibou říkám. Postupoval jsem tak mnohokrát, už je to zvyk nebo metoda. V galerii zapomenu na svět a obrazy tam patří. Galerista mi však musí slíbit, že neprozradí, že malování je tak snadné!

Mít tak nacpané dny a roky je pro malíře riskantní, nezbylo mi, než se naučit vytěsňovat všechny ty věci, které zrovna nedělám. Když jsem "v tom", třeba když konzultuji se studenty, tak absolutně nespěchám. Maximálně přitom jím polívku... Nikdy nejednám stylem honem, honem, co máte, mluvte stručněji. Když skončíme, začnu stejně výhradně dělat něco jiného. Na některé důležité věci ale tím pádem nikdy nedojde...

JŠ: Na tomto místě rozhovoru došlo na zimu a tak jsme šli na čaj a po něm začal Vladimír Kokolia intenzívně dělat něco jiného.
Vladimíre, děkuji ti, že na náš nespěchavý rozhovor došlo.

napište sem svůj vzkaz, pokud chcete odpověď, uveďte také svůj e-mail