Pro několik kufrů kreseb, které vznikaly hlavně během první poloviny osmdesátých let, jsem zpětně vytvořil pracovní název Větší cyklus - předcházely mu totiž obdobně zaměřené kresby, pouze o něco menší co do formátu i počtu, které jsem si nepravidelně kreslil léta předtím, a které si logicky vyžádaly pojmenování Menší cyklus.
Vlastně teprve vliv té triviální události, že mi Ajka Gálová z Galerie mladých v Brně věnovala stoh vyřazených papírů (tzv. ruský baličák, nepoužitelný v tiskárně, formátu o něco větším než A3), způsobil, že jistý druh kreslení, který pro mě měl předtím asi jen výhradně terapeutický význam, a který typicky musela doprovázet nějaká osobní, metafyzická nebo nevím jaká krize, se pro mě samého nečekaně prolomil do skoro až neosobní hyperaktivity; nebál jsem se, že něco pokazím, kresby nebylo třeba „vymýšlet“, stačilo jenom čekat až přijdou, a nezavazet příliš jejich potřebám. Přicházely rychle, v sériích, překvapovaly mě. Většinou jakoby vytvářely slovník pro věci a vztahy, které lze obtížně anebo jen za cenu paradoxu vyjádřit slovy, avšak zobrazit je lze úplně jasně. Jindy zas spíš šlo jen o vize, méně vypointované, těm jsem ani nemusel doslovně rozumět. Ale přestože jsem tedy kresby nepovažoval až tak za „svoje“, měl jsem i tak ze samotného kreslení neodbytný dojem, že do čáry vtéká všechno možné zlo ze světa, a že se tím čistím. To byl však zároveň důvod, proč jsem ze začátku vůbec neuvažoval, že by je kdy měli vidět cizí lidi: měl jsem obavu, že ono zachycené zlo půjde dále do oběhu. Nakonec mě kdosi přesvědčil, že tam je určitá katarze, a několik kreseb poprvé vystavila Jana Vránová na dvoře Domu pánů z Kunštátu v létě 1983.
K vystavování jsem měl z počátku ještě druhou, více vnější výhradu: takovýto druh kreseb se mi zdál značně staromódní, připomínaly mi něco ze šedesátých let, snad Nepraše, nevím. Pokud však přece byly nějak aktuální, pak leda právě z uvedeného důvodu: jestliže nikdo, jak se mi tenkrát zdálo, tuto polohu zrovna nedělal, měl by se jí přece někdo ujmout. Konceptualismus vládl tenkrát neotřesitelně, kreslit příběhy bylo opravdu passé. Až když jsem se v letech cca 1983-1986 doučoval u Jana Steklíka všechno to, co mi Akademie nedala, uviděl jsem, že Nepraš, Sopko a další tady celou dobu byli a dělali právě svoje možná nejlepší věci. Myslím, že kdybych o nich věděl na přelomu osumdesátých let, nechal bych si Větší cyklus pro sebe - kvůli obavě z plagiátorství. asi bych s Větším cyklem na veřejnost nikdy nevylezl. podobně nemoderní byli už předemnou, na přelomu osumdesátých let. Brzy po nástupu Neue Wilde se zase „smělo malovat“. Kresby Většího cyklu se po určité roky zdály silně rezonovat s dobou, jistě i proto, že se některé daly vyložit jako kritika režimu - takovou ambici jsem ale sám neměl. Jejich závislost na kontextu mě ale nepřestává překvapovat. Postupem času vyžadovaly stále míň společenské odvahy. Příšernosti, pro které jsem kdysi sestupoval na dno vlastní žumpy, s úzkostí, že tam už s nimi zůstanu, patří dneska do rutinního arzenálu návrhářů klipů a reklam. Na jaře 1989 jsem přestal nově vznikající kresby vystavovat.
Celkový počet kreseb Většího cyklu je obtížné určit, nakreslených jich bylo něco přes tisíc, část z toho je čistě balastní produkce, ve sbírkách a různě rozdaných, zapomenutých, ba i ukradených může být kolem dvou set kreseb. S výjimkou Oblastní galerie v Liberci, která laskavě zapůjčila svůj soubor, a jedné kresby ze soukromého majetku, je selekce pro tuto knihu provedena výhradně z kreseb, které zůstaly pohromadě u mně doma. Výběr zahrnuje kresby na „ruském baličáku“ z roku 1983 a 1984, kresby na tmavém „kobercovém“ papíře cca A3 jsou převážně z roku 1995, a na losinský papír akvarelový formátu A2 jsem začal kreslit přibližně od roku 1996. Vybíralo se zhruba z dvojnásobného počtu, s užším výběrem pomohla Alena Pomajzlová, a její výběr byl ještě korigován definitivním seřazením kreseb. Kresby nemají názvy ani pevně určené pořadí.
V.K.