Anketa rektora Knížáka o AVU

Co jsou a nejsou vysoké školy

Vysokoškolské vzdělání neleží před studentem jako pasívní hromada krmiva, které se má spolykat, nýbrž je to pole, na kterém se může naučit pěstovat a sklízet.

Co je a není AVU

AVU je instituce, charakteristická akademistní zpychlostí, povstalou z určité zaručenosti vstupu do uměleckého světa, ba patentu na umění, což představuje masívní psychologický blok, znevýhodňující studenty Akademie před amatéry či méně vzdělanými výtvarníky. Konzervativní ani avantgardistická koncepce výuky nemá na tento jev téměř vliv.
Negativní stránka studia AVU je dostatečně vyvážena možností pracovního pobytu po několik dlouhých let mezi lidmi obdobně naladěnými, a tím se nakonec i napojit na hlubší proudy tradice, což pro amatéra je obvykle neuskutečnitelné.
AVU představuje jakýsi skicovací prostor, kde se zkoušejí slepé uličky s obzvláštní důkladností, poněvadž v tzv. opravdovém životě se tato příležitost běžně nevyskytuje. Práce studentů by měly být v zásadě "nekvalitní", totiž neohlížející se na soudobá kritéria kvality. Časná "hotovost" by se měla považovat za situaci rizikovou pro další rozvoj studenta, nikoli za důkaz pedagogické efektivity. Což je jen v zdánlivém protikladu k požadavku, že jakmile se ukáže jasně směřování talentu, je nutno jej stavět před úkoly, které v řešení vyžadují jasnou definitivu.
V kontrastu k této takřka ústavní péči o studentův vývin musí se Akademie vyznačovat četnými vazbami na normální život. Takový průvan do školy vnáší na konci roku hodnotící komanda, která na rozdíl od chápajícího pedagoga hledí na studentovu práci zvenčí a "objektivně". K životu se přiblíží i vzděláváním v oborech (nejspíše formou kurzů), které po škole mohou pomoci absolventovi zajistit jakési živobytí - jako třeba typografické úpravy, atd.
Akademie není Umprum. Není rychlolíhní ani čekárnou na úspěch.

Co je univerzitní studium, v čem spočívá univerzitnost

Harmonicky spojuje maximální specializaci s maximálním univerzalizmem. Univerzitní studium vzdělá studenta natolik, že je s to vstoupit do světa vzdělanosti, který byl ustanoven vzdělanci v minulosti, a v něm dokonale žít.
Univerzitnost znamená nárok; ten, který je světem vzdělanosti na studenta kladen, i ten, který od tohoto světa získává.

Teoretická katedra a možný výzkum

Nějakým způsobem by se měla zabývat i tím, co teprve přichází, nemást studenty tím, že jim jako současné věci prezentuje tendence, které jsou za svým zenitem (vždyť už prošly až do dějin), nýbrž použít nejrůznějších sociologických či statistických metod k detekování generačních pocitů, které se snad teprve klubají.

Jak má vypadat student AVU, absolvent AVU

Jakkoli. Avšak ať je výmluvný či nemluvný, zdivočelý či introvertní, takový či onaký, měl by mít schopnost nasazení a "hození se" do věci. Požadavky jako obecná vzdělanost, pocit spoluzodpovědnosti za běh světa, nepředstírání si ani jiným, atd., vyplynou samy, je-li ona určitá posedlost přítomna. Méně než šikovnost talent znamená právě tohle hození se do problému.
Absolvent by měl vědět, do čeho jde. A měl by mít už v sobě takovou oporu, že si může dovolit i něco jiného než jen přizpůsobení. Měl by být připravený na ústrky a sociální problémy. A třeba i na to, že se naráz zhroutí celý dosavadní systém uměleckého byznisu. A musí být připravený na úspěch. Připravenost na obojí, úspěch i neúspěch mu půjde snadněji, jestliže ho ve škole naučili službě výtvarnému umění. Byl-li vycvičen spíš k používání výtvarných schopností pro dosahování osobních cílů, bude vždycky ohrožen změnami vnějších podmínek. Musí zapomenout, co se během okliky studování naučil, aby se mohl na každé věci učit znovu. A jestliže škola mocně usilovala o veřejnou prestiž, a mezi dalšími, kteří konvenovali generačním názorům pedagogů, i jej vytáhla do světa publicity, musí umět být dvojnásob ostražitý, aby lákavým nominacím nenalítl.
Jako člen výtvarnické obce ovšem musí hlavně fungovat jako "dobrý člověk", na což škola má nakonec taky svůj vliv.

Bakalářské studium

Myslím, že nároky na bakalářské studium mají býti rovnocenné těm, které se kladou na magisterské studium. Od obou se očekává vzdělanost v oboru i znalosti obecné, schopnost pracovat a rozhodovat se samostatně, umět vytěžit to blahodárné ze školní disciplíny, pravidelnosti, zkoušek. Rozdíl mezi studentem prvního a posledního ročníku je v podstatě v tom, že se požadavky stále více precizují a zacilují. Mezi bakalářem a magistrem není tedy závažnější rozdíl, než to, že bakalář prostě končí po čtyřech letech; patrně proto, že už dále v "základním výzkumu" pro něj nemá smysl pokračovat - z důvodů osobních dispozic nejspíše, ale i z příčin sociálních a jiných, a vrhá se do života, v němž mu půjde o "výzkum aplikovaný", ne-li vůbec o produkci. Uchazeč o titul magistra naproti tomu nakousl problémy zásadnější povahy, tudíž jeho soustředění může být hájeno a kultivováno další dva roky. Všechny ročníky studia jsou ukončovány závěrečnou zkouškou. Raison d'etre obou titulů spočívá pak pouze v kompatibilitě s ostatními školami, a v možnosti ukončení studia po čtyřech letech. Jakmile by se měly rezolutně oddělit požadavky na bakaláře od požadavků na magistry, stane se bakalářské studium náhražkou střední školy, a vlastní Akademie bude trvat jen dva (tři) roky.

Priority vývoje a rozvoje AVU

Nenapadá mě nic tak zvláštního, že by se to pozoruhodně lišilo od dosavadní vývojové tendence. Leda ten proponovaný nástup mladších pedagogů na místa těch "zasloužilých" mi zní jako prázdná agitka. Nevím, proč by věk měl hrát roli - doslova - kádrového ukazatele. Mladí nebo staří, pro studenty jsou stejně už staří všichni, je to jedno. Jsou důležitější hlediska, k věku lze maximálně přihlédnout, koncepce preferující určitou věkovou skupinu je nekompetentní.
Jinak by to chtělo ateliér virtuální reality.

Které obory by především měly být bakalářské a proč

Nevím.