Zlatá brána otevřená, zlatým klíčem odemčená, kdo do ní vejde, tomu hlava sejde, ať je to ten nebo ten, praštíme ho koštětem. Ten klíč musí být zlatý, jinak by nic neotevřel. A koštětem tady může dostat kdokoli, to je pýcha americké demokracie.
Vešel jsem do Zlaté brány, ale hlava mi nesešla, ačkoli vlastně, co to znamená, že sejde (moje děti to mají z důvěryhodných pramenů, a tvrdí, že prostě: šmik!), něco se mi tam s ní skutečně stalo, vyměnili mi ji, nebo skutečně sešla, nevím. Vešel jsem na Golden Gate Bridge, po levé straně mostu Pacifik, po pravé sanfranciskou zátoku, přečerstvý vítr vůkol, přespříliš hmatatelný pro příchozího z nevětrané země. Věděl jsem, že Headlands Center for the Arts je někde v pustině za mostem, v bývalém vojenském prostoru, díval jsem se tedy očima stratéga, kde bych základnu nejlépe umístil, a na druhý pokus, a po deseti mílích trmácení po vyprahlých kopcích, jsem ji zrovna tam našel. Ve stínu eukalyptů několik důstojnických vil, dvě bývalá skladiště změněná v ateliéry, dílny, úřadovny, vojenská tělocvična, nikde ani živáčka, prý jeli do Sausalita na vernisáž. Výhled na lagunu, a za ní vodorovná čára...
Nemohla být vodo-rovnější, ale zrak si s ní nějak nevěděl rady, ohýbala se a chvěla se mu. A ani později, když jsem značnou část ze tří měsíců na tomto místě strávil civěním na oceán, můj zrak odmítal smířit se s tím, že by jak oblázek při házení žabek mohl doskákat až k samému konci světa, spojit se jako tečna s horizontem v singularitě, a tak nemohu říct, jestli jsem vlastně kdy vůbec spatřil tuhle linii, nejpřesněji oddělující nebesa od vod, jako rovnou čáru. (I když s Vaněčkem máme spor, jestli obzor skutečně dělí svět na dvě poloviny. Tvrdím, že při pohledu na nekonečnou rovinu úběžník není ve výši očí, nýbrž pat, a vedle toho, že pro kulatost Země nacházíme obzor pod horizontem.)
Headlands je jméno místní, znamenající úzký výběžek pevniny do moře. Centrum se samo taky považuje za výspu umění, interdisciplinární a multikulturní. Scenérie Headlands je však tak sugestivní, že umělci zapomínají na koncepty, potulují se po kopcích, sbírají kůru a kamínky, a vůbec tak nějak infantilnějí, jakoby je tato krajina na konci světa vracela k začátku. Kosmický rozměr krajiny je tu nabíledni. Indián, který pocházel z Kulatého údolí, mi řekl, že vodní proudy nikdy nezasahují na naši pláž, že vlastně stejná voda tu kolotá po tisíciletí. A po bouři někdy vyvrhne červené průsvitné valounky, avšak i bez nich lze z obrázků na pláži sestavit celou barevnou škálu: snad každé zrnko písku tu má jinou barvu. Moře vyplivuje nejnemožnější věci a přičinliví umělci je instalují. Za celou dobu jsem viděl tolik instalací z nalezených předmětů, nalezených kdekoli, že jsem získal dojem, že je tu opět jedno umění, které je dovoleno dělat každému. Důsledkem toho je trvalý nedostatek opravdových diváků, kolegy umělce hněte závist - proč jsem to u všech všady nenašel já?
Jednu ze dvou vil, dřevěných a s plechovými kazetovými stropy, jsem obýval postupně s umělci nejrůznějšího zaměření. Ital Stefano Arienti studoval nejprve zemědělskou školu v Miláně, pak jak mi řekl, se stal umělcem, protože se začaly prodávat jeho věci. Na otázku, co bude, až se třeba jednou přestanou prodávat, odvětil s železnou logikou, že pak nebude umělec. Že umění není snadné, protože se musí potkávat se správnými lidmi a chodit na vernisáže. Musel jsem se zastydět za tu pečeť prokletosti, kterou u nás obvykle musíme zavoskovat prostou touhu po úspěchu. William, indiánský básník, jehož kmen byl ke konci minulého století vyhuben (deset tisíc lidí za tři roky, tj. cca deset lidí denně), říkal, že nejdůležitější dneska je, aby se běloši zbavili pocitu viny. Brenda Hutchinson, skladatelka blízká Cageovi (jeho přednášku v Claredonu jsem navštívil a sklonil se před silou osobnosti Mistra), nahrávala reálné zvuky a neznatelně je pak upravovala. S ní a s Julianem jsme jeli do posvátného území nahrávat vodu. Julian, lingvista a ceremoniář svého kmene Karuků, nás přivedl do Středu světa, k hoře, kde každoročně znovu upevňují Zemi. Jinak by se už dávno rozpadla. Sousední kmen má svůj Střed světa o pár mílí vedle. Já jsem nikoho nechtěl urazit, tak jsem jim raději ani neprozrazoval, že pravý pupek světa je ve skutečnosti tam v oné kotlině uprostřed Evropy, zatímco oni se tu pachtí na samém konci. S Beth Custer, klarinetiskou a skladatelkou, a s Billie Lynn, sochařkou, jsme dělali performanci ve staré tělocvičně, vyvolávali jsme duchy zpocených mariňáků. Černošský muralista, černobílá fotografka, komixový kreslíř, umělkyně tvořící instalace, ale třeba i prastará vypravěčka. Headlands viditelně nemínily vymezit nad sebou žádný žánrový limit. Překvapilo mě, kolik je mezi výtvarnými umělci malířů. A nejen v Centru, očekával jsem totiž předtím, že už asi budou na vyhynutí, anebo tam ještě ani nedošli. Přes silné početní zastoupení nebyli však ještě docela v pořádku, jistá cudnost a pohled do země, když vám při představování řeknou: já maluju, se nedá srovnat s tím, jak lze zvučným hlasem a pohledem upřeným do očí veřejně prohlásit: já dělám instalace, nebo: já dělám multimédia. Požadavek doby zní, vstoupit s uměním do života a se životem do umění. Závěsný obraz pak nejen že je podezříván z prodejnosti pro svou skladnost, ale hlavně je zahrazděn mnoha problémy čistě malířskými, jež jsou úplným hnidopišstvím vedle problémů Skutečného Života: ekologický imperializmus, sexuální útlak podřízených, interrupční zákon, kriminalita černých proti černým... Euforie z objevu, že uměním lze vstoupit do života, trvá již několik let a nijak nevadí, že efektivita uměleckých akcí je mikroskopická vedle vlivu masmédií. Nikdy zde však nebudete dobrý umělec v dělání obrazů, instalací či performancí, pokud nejste napřed umělec ve stylizaci Propouzlů, žádostí o nejrůznější stipendia. Propouzl je žánr svého druhu. Nepatřičná skromnost může zhatit vaše úsilí, o tu tady nikdo nestojí, co však platí, je váš kádrový profil. Americkému uměleckému světu (tak jako ostatně celé americké historii a současnosti) vládne Bílý Muž. Nevím, zdali na tom Bill Clinton něco změní. Bílý muž je neúchylný a konzervativní. Jeho vláda je nespravedlivá. Avšak pozor, jste-li sám náhodou bílým mužem, pak vaše šance nestojí za fajfku tabáku. Aby se váš diák správně promítl na komisařově sítnici, je třeba, abyste přináleželi k potlačované menšině. Těch je v Americe dost a v samotném San Francisku se v nich potlačující většina dávno rozpustila. Šťastlivec ten, u něhož nastává souběh položek, např. čistě teoreticky: intermediální barevná feministka, drogově závislá lesbička, svým dentistou infikovaná aids, bezdomovkyně, pocházet může třeba z Bagdádu, ale klidně i z totalitní Prahy... Praha má velmi dobrý zvuk.
Všechny menšiny jakoby hovořily stejným militantním jazykem. Ale nezdály se být příliš namířené jedna proti druhé, nýbrž kamsi proti té uzurpátorské většině. A jakoby se měly jednoho dne většinou stát. Takže etničtí umělci jsou radikální, protože bílá struktura je k nim prý nepřátelská, avšak chtějí se etablovat právě v ní, nikoli v případné etnické struktuře. A jak jsem řekl, mají docela vyhlídky, protože bílá kultura je v permanentní krizi a věří na etnické kultury asi tak, jako Alžběta Bathoryová věřila na panny. V době, kdy jsem tam byl, móda umění z komunistických zemí postupně přecházela v nadšení pro díla ze zemí Latinské Ameriky. Zajisté se za pár let přesune jinam, kde umělci budou dosud čerství a levní.
V Headlands jsem pracoval vlastně ve dvou ateliérech. Jedním byla obrovská půda, ve které jsme pro den Otevřeného Domu s Barbarou Benish udělali společnou instalaci. Můj sluneční laser se v šeru půdy po celý den přibližoval k jejímu kubusu ledu s květinami a řetězy. V 17.50 se stal shromážděný zástup svědkem okamžiku, kdy, sotva centimetr od temného krystalu, paprsek světla náhle pohasl, zastíněn komínem. To byla slavná "Chimney Ecclipse", se kterou jsme asi už napořád ukončili naši společnou posedlost symetrií Narcisa a Echo, která začala v roce 1989 Dialogem Praha-Los Angeles v Lidovém domě. Druhý ateliér byl přímo na pláži Rodeo, z okna jsem viděl modrou záclonu moře. Sbírání kamínků jsem se nevyhnul: za pár měsíců úředník Lufthansy zváží má dvě zavazadla na 78 kg. Ale hlavně jsem něco musel dělat s vyzývavým chováním oceánu. Dal jsem mu tolik času, že se mi někdy až zdálo, že se to tam převaluje a pění už jen ten můj čas, smíšený s nespočetnými časy jiných. Díval jsem se na něj, pak jsem do něj skočil, abych se v minutě zmrazený, a k tomu zbitý kameny, které vířily v hloubce příboje, vyhrabal zpátky na souš. Viděl jsem, že je živý, patrně živější než já, vůbec to nemyslím jako metaforu. Jednou, když jsem se koupal o půnoci, slízl mi moje komisňáky, které jsem měl v bezpečné vzdálenosti z dosahu vln. Druhého dne jsem ulovil ponožku a veliký karneol, a čtrnáct dní jsem chodil bosý, dokud mi Eva neposlal z domu nový pár.
Pohyb vln mi byl povědomý, znal jsem ho z vany, avšak tady se mi stal hádankou, na kterou jsem jen civěl a zíral, nevěda, co si s ní počít. Očividně myšlenky nestačily pohybu vody ve vodě, braly si z něj jen něco. Brzy jsem se jich zbavil. Pohyb vln sám byol jaksi myšlením, jakousi logikou, jen jsem se namáhal dobrat o čem a čeho. Myslel jsem ve vlnách a zapomínal v nich, věděl jsem, že proto jsem jel do Ameriky.
Stačilo ovšem vylézt na kopec a přes zátoku se z mlhy, případně z kouře od hořícího Ooklandu, vynořilo skvělé panoráma Města. Ovšem právě v tu vteřinu tam zemětřesení může roztrhnout zemi, přivodit strašlivé pandemonium. Po předchozím se již dnes nenajde takřka ani stopa. I hodiny, které na budovách ještě měsíce poté ukazovaly pět hodin a pět minut, už jsou zas nataženy. Zažil jsem pouze dva otřesy půdy, jednou ve dvě v noci, cosi jsem ještě psal a najednou jsem měl dojem, že se mi zatočila hlava. Jenže se mi zatočila tak, že až postel popojela. Konec světa je tu tak zřetelná možnost, že se na ni ani nemyslí. Proto dekadence z fin de millénaire je tu myslím přítomná mnohem zřetelněji než kdekoli jinde. Zemětřesení předurčilo i nízkou výšku obytných domů, a tím taky jistý druh sousedské sounáležitosti, i místní umělecká komunita jako by byla poněkud maloměstská. Nelákala mě nijak zvlášť představa vystavování ve zdejších galeriích. Měl jsem pocit, že se všecko děje tam někde v Praze. Ale měl jsem tu nějaké kulturní zážitky, které by se nemohly odehrát jinde.
San Francisco Weekly ohlásil bombasticky comeback performera Winstona Tonga, duše legendární rockové skupiny Tuxedo Moon. Na titulní straně pózoval pro Pietu, ovšemže velice dekadentní, erotickou, ne-li přímo sado-maso. Vrazil jsem patnáct dolarů do lístku, jsa ještě nevyléčený z nadšení pro vše z Dálného východu - Winstonovi rodiče přišli z Japonska, on sám dělal nějakou dobu tchaj-ťi čchüan. Vlastně deset dolarů; bůhvíproč toho večera snížili cenu. Obsadil jsem křeslo v první řadě uprostřed, bylo docela plno. Přišel pořadatel a sdělil přítomným, že umělec je na cestě. Objevil se ještě dvakrát a nabídl, že nám vrátí vstupné. Nakonec ohlásil, že umělec je již v budově. Na jeviště se přikradla postava zahalená v rudém hadru, způsob, kterým se přibližovala, mě znepokojil: nebylo to ani tchaj-ťi, ani třeba tanec butó, musím říci, že ten pohyb byl prostě blbý. Avšak nešlo o blbost stavěnou na odiv, parodovanou či postmoderně přivlastněnou, aniž by na druhé straně šlo o blbost zakrývanou. Ta osoba prostě dělala, co mohla. Rudý hadr odlétl, místo Winstona zpod něho vyklouzla celkem lepá děva. Hrdina večera přišel nato na pódium. Klesl na kolena a za playbacku orchestru zazpíval do mikrofonu píseň. Děva plus další aktivní statista k tomu tančili. Byl jsem opravdu nesvůj. Třetí vál proběhl ve stejném duchu. Teď se to zlomí a začne dělat svou věc - myslel jsem si. V životě jsem neviděl tak připravené publikum. Jenže to podivné nic pokračovalo. Soused se ke mně naklonil a zašeptal, že to nemůže být pravda. Po dalším songu a tanečcích odejít bylo konečně snazší než zůstat. Zůstával jsem tedy a zalykal se trapností. Na scéně však tím pocitem nikdo netrpěl. Přestávka, druhé jednání, řady prořídly, děva změnila kostým. Otočil jsem se. Seděl jsem tam už úplně sám! Ale oni hráli, hráli poslední představení Winstona Tonga. Život a umění splynuly - dvě říše, které se úpěnlivě snaží propojit všichni performeři ze Zátoky, aniž by dokázali obětovat jedno druhému. Winston obětoval všechno, tedy vykašlal se na všechno, a jeho umělecká sebevražda mnou otřásla. Ne fakt sám, ale její forma - představení nebylo "o tom, že", ale bylo to jen, co to bylo. Věc o sobě, nedefinovatelná, nedešifrovatelná, absolutně blbá. Proč je ale tak obtížné jí čelit, být jejím divákem, nevím. Ukazuje se, že i na konci dvacátého století je ještě možné udělat skandál, a to dokonce před výsostně blazeovaným publikem sanfranciským. Všichni ti ostřílení pozorovatelé těch nej-non-konformnějších akcí postrádali kvalitu tak bolestně, že raději přerušili zážitek. Winston Tong neodešel, odešli oni. Přestože věděli, že v životě už nikdy nic tak blbého a tragického neuvidí. Pro ně kvalita je, když dokážete předvést své schopnosti zajímavým způsobem. Umělci vědí, jaký je to podfuk - viz Jiří David v katalogu Nová intimita - ale pokračují. Kvalitně skončit se dá jen jednou.
Kamarádi mi ukázali mikrofon, na který nahráli své nové CD: měl tvar hlavy s poprsím a využil jakýsi vynález, který činil nahraný zvuk třírozměrným. Dali mi klapky na oči a obyčejná sluchátka na uši a slyšel jsem, jak mi někdo stříhá vlasy, dokonce jsem mohl říci, jak nakrátko je stříhá. Čili trochu lepší stereotest, při kterém však můžete plácnout virtuální mouchu poslepu. Byl jsem v klubu, kde se v pěti ohrádkách potáceli virtuální vizionáři. A kolem nich ostří hoši, dbající, aby se na tu atrakci nepředbíhalo. Všichni to chtěli zkusit. Na vaše čidla vám tam nasadí zdroje virtuálních informací, zatím většinou jen chodíte v prostoru a zabíjíte, co se mihne. Ale budoucnost je závratná - virtuální sex s kýmkoli, kdo je na programu, je pouhý začátek. Je v tom velká romance a velké pokušení: tady se daří to, oč se umění marně snaží po staletí, ale tato náhražka je ještě lepší než originál, než ten Život. Ostatně díky ní vidíme, že už stejně žijeme z větší části virtuálně - kde jsme vlastně ještě napojeni? Měl jsem na lístku 130, jestě asi dvacet lidí stálo přede mnou. Vládla atmosféra asi jako za vzniku biografu. Dal jsem komusi lístek a odešel se projít do ranních ulic s chuchvalci mlhy za originálem.
Můj praděd se jmenoval Konec. Po generace se ta rodina podvědomě vzpírá svému jménu, kdykoli něco začíná. Aby posléze v poslední chvilce s uspokojením nakonec seznali, že své jméno naplnili, anebo spíše, že je teprve teď doopravdy dostali. Od začátku je konec blíž než začátek. Vždycky připravený přijít, jako kdybychom k němu sami od sebe nepřicházeli. Dozvědět se konec předčasně je nejhroznější přečin čtenářů detektivek, a mimoto taky jeden archetyp, odpovědný za věštce a zřece. Nevím, kde jsem vlastně byl. Ale mám intenzívní pocit, že jsem něco předběhl, dostal se až na kraj, a už se nemůžu než navždycky jen vracet. Amerika má čas jiný, náš východ slunce je jejich západ, a naopak, jsou prostě jinde, a je snad zbytečné říkat, že je někdo napřed. I když jsem seděl na břehu, na výspě světa, nevěděl jsem, kterým směrem mám myslet na rodinu: jsou za mnou, tam odkud jsem přiletěl, anebo přede mnou, tam za tou singularitou pod úrovní mých pat? Po šesti měsících pro mě skončila vize konce, kterou tu s pravým americkým entuziasmem pocestným ukazují. V okýnku stroje času ještě jakoby se z mraků vyloupl titulek "The End" a už jsem se vracel do přitažlivosti Středu. Na konci světa se země upevňovat nedá, řekl by mi Julian. Praha nepřijímala, zpátky do Frankfurtu, pak do Bratislavy, o půlnoci autobus, vyložili mě na dálnici nedaleko Knínic, kufry jsem hodil do závěje a šel domů. V sokolovně se svítilo, byla tam zrovna zábava. Sousedka Luďka mě rozeznala na silnici: Čau Láďo, odkud jdeš, z Ameriky?