"Obrazy a divadlo", Divadelní noviny, č. 1, 1996, otázky kladl Vladimír Hulec

Tady je text.
Tvoje otátky uvádím heslovitě - doufám, že máš jejich plné znění, když tak je budu mít ve škole. Měj se hezky! K.

Cena Chalupeckého

Změnila mi život. Ani ne samotným faktem, že jsem cenu dostal, to mi myslím dodnes ještě nějak nedošlo, a nebýt toho, že se jmenuje po tom pánovi, a že to stálo tolik cizích peněz, by mi to bylo celkem jedno. Ale cena způsobila, že se odjelo do daleké Ameriky, bylo se s Tichým oceánem, a intenzívně se nevědělo co dělat.

Mimo to jsem tam konečně narazil na Číňana, který učil původní styl Tai Ji Chuan, a na kterého od té doby pravidelně myslím nejmíň hodinu denně.

V Americe je člověk taky blíž hierarchii moci současného uměleckého světa. Viděl jsem cvičiště současného umění, setříděné jednotky umělců pod vedením polních kurátorů, náčelník hlavního štábu přichází na soukromou párty. Ale nakonec jsem neztekl útokem jedinou galerii. Vrátil jsem se jako civil.

Divadelní a výtvarné prvky.

To je jedno, jestli je něco divadelní či výtvarné, a taky nepracuju s prvky. Prostě dělám, na co mám čas, a co mě nestojí žádnou námahu. Hraní i malování je to nejsnadnější, nedělat to by bylo prostě těžší. Tím neříkám, že tam nejsou příšerný traumata, že člověk je na hranici něčeho, a kdyby tak aspoň věděl čeho, ale to je všechno legrace oproti normálnímu životu, kde jsou všichni dospělí, umí se tvářit, udržovat vzdálenosti, a když na to přijde, tak třeba i spojovat výtvarné a divadelní prvky.

Co divadlo

Nejvíc se mi na tom líbí to slovo: dívadlo. Takže člověk přijde a dívá se. Vidí obrazy. Možná divadlo je od divit se, to už je jaksi méně sympatické. Spíš asi místo, kde se dějí divy. Divné věci, když svět je normální, a normální věci, když je svět divnej. Vy divadelníci budete mít myslím tuhle etymologii dávno procvičenou, ale mě nedivadelníku to slovo připadá čerstvé.

Do divadla náruživě nechodím, hrozně se tam řve. Vždycky se stydím, když na mě herec vybalí tu svou sílu. Speciálně se jedná o jednu určitou melodii pronesení věty, kterou asi musí mít mladí herci v osnovách, protože ta pak zní na všech českých pódiích - avšak ta melodie nikde jinde ve vesmíru neexistuje, jenom ve škamnách našich hereckých škol.

Na druhou stranu v divadle vždycky žasnu nad tím základním faktem, že herec je tady přítomný, a že hraje. To je něco.

Krédo

Všechno je Jedno. Je to jedno, jestli maluju tak či onak, jestli přitom cítím to či ono, poněvadž to tak je, je to Jedno.

Tuhle věc sice cítím úplně jasně, fyzicky to vím, i spekulativně, dokonce to znamená, že se nic nedá takzvaně "pokazit", ale stejně: život ani malování se tím vědomím určitě vyřešit nemají, oběma je člověk vystavenej, prostě se musí dělat, právě to vůbec není jedno. Jsou to trošku větší věci. Podle mých počtů, větší než Jedna už je jenom Nic.

Individuální

To zní, jako když někdo má "svůj svět". Mít svůj svět je příšerný termín, kterého se děsím, když ho slyším v běžném použití. Já nemám žádný svůj svět, nechci ho mít, neměl jsem a nebudu. To, že bych měl malovat něco, co za mě snad nikdo jiný nemůže udělat, neznamená, že to má se mnou kromě toho úvazku vůbec něco společného.

Na druhou stranu: nejsem jazykozpytec, ale slovo individuální se zdá původně označovat něco nerozděleného nebo něco, co už nelze dále dělit. Takhle už by se mi asi líbilo. Snad nejvíc v tom smyslu, jako třeba vodu sice můžete krájet, dávat jí tvar skoro jakýkoli, ale dělit se nenechá. Tedy - můžete ji třeba rozdělit na kyslík a vodík, ale pak už to nebude voda. Funguju individuálně jako tady ta kaluž pod okny.

Malířství, výtvarné umění

Já pořád nevím, k čemu to je, je mi to divné, že to dělám. Nevím, proč je tak strašně významné, jak vypadají dvě barvy vedle sebe, a jak vypadají dvě barvy, které mezi sebou mají třetí barvu. Nikomu po tom celkem nic není, a mě by taky nemuselo být. Jenže pak člověk zjistí na cizích obrazech, že tyhle věci se ví, že je to tajná sekta, ti malíři, oni se napříč věkama domlouvají a pracují na jakémsi společném díle nebo snad světě, ve kterém se dá zdá se velice krásně žít. Zní to možná jako útěk do umělého světa, do umění pro umění, ale já nemám pocit útěku. Spíše návratu. Dnešní výlety do počítačových virtuálních realit nebo do mozkové chemie mi připadají jako vylehčená pop-verze tohohle starého vstupu do obrazů.

Co chybí..

Dlouhou dobu, když mi něco okolo chybělo, tak jsem to prostě začal dělat sám. Začali jsme hrát takovou muziku, protože ji nikdo nedělal - čili ne kvůli originalitě, ale aby tu byla. Teď už na udržování homeostázy nemám kdy, je asi čas abych důkladně zažil, co jsem všechno nakousl. Takže dneska by mi mohlo něco konečně chybět.

Myslím, že Prahu navštívil Duch, ale Praha se nechce nechat oplodnit, situace je tady jakoby nacpaná, hřmí to trošku, ale neukáplo, a mám pocit, že už se to i rozhání, tak jak vyhovujeme nejrůznějším větrům. Sám ale nevím, kterak tomu pomoci, aby tu něco opravdu vzniklo, nevím jak to dělali kdysi v Paříži či později na dalších místech.

Generační pocit

My jsme příšerně dlouho byli mladá generace, i teď s tím ještě někdo občas přijde. Ve tom věku, kdy generační pocit mohl mít ještě nějakou cenu, jsme se existenciálně zpíjeli - možná že ze strachu, že bychom omylem opravdu něco udělali. Tenkrát na konci 70tých let jsem měl jednak pocit, že chyba, a trapná chyba zvláště, má čerstvou a dosud nevyužitou výrazovou sílu, a jednak, že existují nějaká tajemství v malbě, v její metrice, anebo dokonce v samotných způsobech její existence, o kterých netuším nic. To první se jaksi zrealizovalo s vlnou postmoderny, čili snad s něčím generačním, a už mě teď tolik netrápí, jako to druhé.

Koho oslovit

Nikoho neoslovuju, já ani nic neříkám. I když malba je taky nějaká řeč, a docela dobrá řeč, a hraní je taky řeč, ale ta řeč se vede tam, v malbě nebo v hraní, já ji jen přehrávám jak fonograf - takyže jsem němý jak fonograf. Oslovuju lidi, když se ptám na cestu, nebo když teď děláme rozhovor, ale nemůžu oslovovat lidi za svoje věci, to je úplně jejich věc.

Věčnost

Já žiju jednak v tzv. manažerském čase, kdy si vedu diář, a v něm plánuju minuty, aby se vlezly do hodin - to je docela legrační činnost, při které se člověk možná může cítit i velice důležitě. Ale pak mám spousty časů, které vycházejí z věcí, asi tak, jak z nich vychází barva nebo vůně. Podíváte se na věc, a jste rázem v jejím čase. To je přece úplně běžné. Pak se zdá přirozené, že každá věc trvá věčnost. I když každá věčnost voní trochu jinak.

napište sem svůj vzkaz, pokud chcete odpověď, uveďte také svůj e-mail