První odstavec klidně přeskočte.
To je tady a tamto je tam. Tady je vždycky aktuální. Zdá se, že místo, kde se nachází tohle tady nám ukazuje již sama myšlenka na to, tady je hrot myšlenky, vrchol vlny. Pomyslíme na tamto a tím již si je přitáhneme sem. Neumíme dost dobře myslet tam, myšlení je tady, ať je kdekoliv. Bezmyšlenkovitá činnost se potom provádí tam. Třebaže naše tam pro naše čidla, osobnosti našeho těla, jistě může být jejich tady. Myšlením teď nazývám (z nedostatku vhodnějšího výrazu) ty okamžiky, kdy se před námi (tady) dostatečně jasně objevuje věc. Dostatečně jasně, aby mohla být považována za věc. Blízkost tady není určena topograficky, souřadnicemi, ale jasností, se kterou se věc objevuje. Tady je vždycky i teď.
Nyní bych rád našel zdůvodnění svého pocitu, že monitor je daleko. Je příšerně daleko. Právě na něj sázím písmenka, jak mi jdou z mysli. Mám závrať kam až se dostávají. Jakmile je vytisknu na tiskárně, vypadají možná o něco blíž. Ale dokonce ani pak mi nepřijde, že jsou tady. Mám neodbytný dojem, že každým úderem do klávesnice je posílám na okružní jízdu kolem světa, a ony se ke mě pak vracejí z opačné strany. Ale pozor, vůbec tím nemyslím uživatelské limity klávesnic a monitorů, interface; řekl bych, že pocit bude stejný, i kdybych počítač ovládal telepatií. A odhaduji, že to není jen nezvyk, případně sedlácký děs z elektroniky, umělé inteligence, virtuální reality.
Obraz se mi zdá naproti tomu blízko. Zahledíme se na něj, a rázem je tady. Není už ani před námi, přestali jsme myslet na něj i na sebe - díváme se jaksi z hlediska něho samotného. Fyzická přítomnost je při tom klíčová, pole obrazu je velice fyzické, místo našeho pohledu se může fyzicky shodovat s místem pohledu malíře... Řeknu to staromódně: obraz je doopravdy. Mimo jiné je to taky obyčejná věc. Z masa a kostí. Co to ale je, to mimo jiné? Doplňte si podle potřeby. Důležité je, že na obraze se fyzické a jiné zcela přirozeně, viditelně, hmatatelně a nepochopitelně shodují.
Nyní uděláme prostou a běžnou věc: vyfotíme si obraz, rozšíříme jej do médií, promítneme si ho na monitor. Zmíněná shoda je ta tam. Jistě, výsledek je zajímavý jinak, sice se možná něco shoduje s něčím úplně jiným, já nevím s čím; to je jedno. Obraz byl doopravdy, tohle je však doopravdy něco jiného, přirozenost tohoto je v mnohém kardinálně protikladná přirozenosti obrazu. Mate nás jen ta "obrazová" podobnost, vzhled. Jenže obraz není přece vyčerpán svým vzhledem.
V hospodské diskuzi mi před lety kdosi tvrdil, že všechno jsou informace. Jedna z těch nesmyslných generalizací, díky kterým je pak všechno jasné. Ale je vůbec něco, co není informace? Michel Serres mluví o větru, ohni, o dramatickém naplnění apoštolů duchem svatým. Nejde o separovanou informaci, ale spíše celkový tah, vanutí, planutí. Tak komplexní, že o něm nemůže ani informace být.
Informace zpracováváme, třídíme, prodáváme. Červená barva na semaforu mě informuje, že mám zastavit, podobná barva na jabku mi sdělí, že je vyzrálé. Zralost ovšem zjistí i čidlo. Co dokážu jedině já, je vyvolat v sobě ten tah, tu samotnou červenost červené. To, co není informací je možná v každé informaci jako v kapsli a může v mysli vypuknout - jako úžas. V úžasu se věc objevuje dostatečně jasně.
Žasnu nad monitorem, cítím ten tah, se kterým přináší věci. Žasnu i nad tím, že si můžu pokrýt celou plochu červenou barvou, v olejích bych použil třeba kadmium, což by bylo drahé a možná by to ani tak pěkně nesvítilo. Ale tomu, že si tam můžu prohlídnout obrázek, komunikovat s lidmi a vůbec možnostem se jenom divím. A už se i přestávám divit. Při komunikaci přes média necítím tah osobnosti toho druhého, jiného, on nebo ona nejsou tady,. I z obrazu zbyly jen informačními technologiemi zpracovatelné elementy. Doopravdickost věcí těmto technologiím z principu uniká. Informace jsou daleko. Kvalita života záleží na tom, jestli věci jsou doopravdy tady.