vyšlo k výstavě: PRSA, Praha, 1998
Malíř Vladimír Kokolia (ročník 1956) je považován za tak originálního tvůrce, že jako jediný reprezentoval tuto zemi v roce 1992 na documentě v německém Kasselu, jenž obecně patří k nejvýznamnějším světovým přehlídkám současného umění. Sami organizátoři, respektive hlavní šéf akce Jan Hoet, ředitel Muzea moderního umění z belgického Gentu, si ho tehdy vyžádal.
Kokolia v těchto dnech (až do 15. listopadu) vystavuje svoje obrazy a videoprojekce v pražském Mánesu. Jeho malby jsou zcela zaplněné nekonečným množstvím barevných čar. Na jednom plátně je jich prý až dva a půl kilometru. Shluky linií připomenou někdy hodně zamotaná klubka, jindy stočené vařené špagety, pak zas trávicí systém vymřelého dinosaura nebo roztažené sítě nějakých gigantických pavouků. Tyto obrazy se z nitra dvaačtyřicetiletého výtvarníka přímo derou a každý další v něm rozpaluje neuhasitelný vulkán, jaký kdysi vřel i ve Vincentu van Goghovi. S ním má malíř Kokolia co do naturelu mnoho společného. Možná se od něj liší pouze tím, že dosud vlastní obě uši zdravé a na svém místě.
Přiznám se, že mne jeho tvorba uchvacuje, aniž přesně dokážu vysvětlit, proč. A tak jsem v Mánesu občas koukal stejně nadšeně i rozpačitě jako nedávno před megalitickou hrobkou v Newgrange v Irsku, kde Kokoliovi pravěcí předchůdci se stejnou zarputilostí vytesávali do kamenů podobné spirály a zamotaná klubka, jak to činí on dnes. Tento fakt možná nadchne všechny kultovní vyznavače Jungových archetypů, kteří z toho vyvodí spoustu dalších souvislostí. Vždyť nejrůznější spirální motivy používaly odedávna primitivní i civilizované národy od amerických rudochů až po australské divochy, od fascinujících Keltů až po kultivované Japonce, kteří tím ovlivnili i evropskou secesi.
Brněnský rodák Vladimír Kokolia je od přírody plachý, roztěkaný, až nesměle působící hromotluk. Ale když s vámi začne mluvit o svém malování, proudí z něj jasný a uhrančivý hlas, který zní jako nové estetické evangelium. Tak třeba tvrdí:
- že obraz má před sebou nasávací trychtýř, jímž se do něj dostáváte stejně jako tvůrce, který ho maloval,
- že obraz je obyčejné vyobrazení i živá věc,
- že obraz lidi může léčit, stejně jako jim ublížit, což záleží jen na umělci,
- že magická síla obrazů se může sčítat,
- že mezi obrazy existují nezávisle na malíři dvojníci i dvojčata.
Jedna teze za druhou, vychrlená během pár minut. Daly by se z nich psát celé doktorské disertace.
Kokolia nazval svoji pražskou expozici Prsa. Varuji však obdivovatele Počasíčka pana ředitele Železného, aby v Mánesu zbytečně neutráceli za vstupenky. Tady se žádné podprsenky ani nesundávají, ani neoblékají. Po pravdě však nutno říci, že sám Kokolia nebyl schopen novinářům "ta" Prsa pořádně vysvětlit. A tak nabízím vlastní interpretaci.
Výtvarník je na cestě k 21. století možná o Prsa před námi všemi, což však výklad těchto obrazů ani vlastní prohlídku výstavy lidem moc neusnadní.