Hlavně myslím, že nejde o ten samotný nápad. Malovat přímo na model člověka přirozeně baví, ale určitě bych tenhle nápad nezaměňoval se "skutečným uměním". Kdysi mi můj profesor Smetana řekl, že mám akt namalovaný takovou modrou, že to ani nevypadá jako malířská barevná transpozice, ale spíš jakoby model byl doopravdy modrý. Odpoledne jsem pak přesvědčil modelku Natašu, aby se nechala natřít na modro, abych ji namaloval správně. Taky jsme ji tiskli s Borisem Jirků ze všech stran na role papíru, on Natašu potom dvě hodiny marně drhnul ve sprše na koleji. Ale bylo nám úplně jasné už tenkrát, že to není umění, ale jen taková milá, tvořivá zábava; umění z toho dávno před tím dělal Yves Klein.
Avšak jakmile se přestanu trápit imperativem originálnosti a potlačím onu lechtivost s projektem neodbytně spojovanou, tak musím uznat, že v praxi mi tentokrát to malování na kůži připadalo naopak jako velice hluboký, prastarý malířský žánr. První plocha na malování - když opomenu písek a bahno a podobné přírodniny - byla asi přirozeně kůže, ať stažená nebo živá. Stažením se převádí plný tvar do plochy, což patří rovněž mezi nejhlavnější činnosti malířské. A když se odkrojily nepovedené cancoury ze stahování, zbyl z kůže většinou čtverec nebo obdélník, tj. tvar, který do té doby nebyl v přírodě příliš k vidění. Leda někde na krystalu soli, apod. Dneska třeba tady ten pokoj je poskládaný jenom ze čtverců, a nám se zdá, že to je čistý přírodní tvar, avšak čtverec je ve skutečnosti silně nepřirozený, a tudíž malíři trpí, protože obrazy mají tradičně tvar pravidelného čtyřúhelníka. Proto malovat na tělo je velmi dobré, zvlášť když ti malíři už jsou unavení ze všech vleklých problémů obdélníka, jako jsou rohy, atd., které pokaždé znovu na obraze musíte řešit. Kubisti proto utíkali k oválným formátům, jedině v Altamiře rohy a okraje nejsou. Malba na modelku se mi hrozně líbila, protože taky neměla žádný okraj. Při vlastní malbě jsem byl zaskočený, jak je to nečekaně těžké, ono se to točí, má to zadní stranu, mělo by se to asi dělat úplně jiným způsobem. S plátnem sice člověk při malování mluví a tak, jako s člověkem, jenže tady se mi naopak stalo, že jsem v zahloubání zapomínal, že ta dívčina fakticky existuje. Člověka napadá spousta možností, co by si na těle vyzkoušel, a kdyby modelek bylo deset, tak každá verze by šla úplně jinam. Byl jsem vlastně rád, že jsem byl až ke konci, a mohl jsem vidět, co udělali kolegové. Nakonec jsem namaloval to, co jsem si už delší dobu potřeboval ověřit: vzorec akupunkturních drah na těle. Dráhy probíhají většinou po povrchu těla a navazují na sebe takovým způsobem, že vlastně tvoří Möbiovu smyčku, je to jakoby jedna dráha, kterou ten vláček projíždí - připomíná mi to moje obrazy z posledních letech, které jsem často namaloval jednou čarou. To se mě právě na tom líbí, že akupunktura vidí tělo v jakési zkratce, bod na palci Vám ovlivňuje hlavu, metrika těla je do sebe jaksi zavinutá. Což je v kontrastu s běžným fyzikálním pohledem, kde se karteziánskými souřadnicemi můžeme zarýt do kteréhokoli místa v těle, a tak je popsat, ačkoli jen vnějšně, aditivně. Dráhy jsem nechal volné, zamaloval jsem na modelce všechno ostatní, říkal jsem si, že to bude mít jistě na to děvče léčebné účinky... Jinak jsem měl docela problém, jestli se starat výhradně o namalování svojí věci anebo spíš mít péči, jak ta věc asi dopadne na fotce. To jsou myslím dva úplně protikladné přístupy. A bylo pak hrozně zajímavé a poučné vidět pana Alexandra, co z toho vybírá svýma fotografickýma očima.