vyšlo k výstavě: Praha, 1997
Kresba, malba, hudba a východní bojová umění tvoří čtyři základní kameny pevné, avšak v kmitavém pohybu se vždy uskutečňující stavby, jíž je dílo Vladimíra Kokolii. Umělec má přitom tendenci svou výraznou osobnost skrývat i vyjadřovat trochu lunatickou, nicméně vnitřně soustředěnou přítomností v hovorech a reakcích na okolí. Domyslíme-li tuto charakteristiku na poli Kokoliových výtvarných aktivit, dalo by se dokonce říci, že ke koncentraci v nirváně rozptýleného vědomí dochází v jeho případě v kresbě a k uvážlivému rozptylu koncentrace v malbě. Pražská Nová síň má tři bílé zdi, přímo vybízející, aby se na ně pověsily obrazy, do jejichž pulsujícího prostoru můžeme vstoupit. Právě takové Kokolia maluje. Autor se však rozhodl vystavit kresby, jež navíc pocházejí "až" z osmdesátých let. Vstupní pohled registruje nezřetelný pás vytvořený pokreslenými listy, které Novou síň - mírně nad výškou očí - ovíjejí. Tento rozpačitý, znejisťující vjem však už nemá nic společného s tím, co jednotlivá díla, vyznačující se jasným stylem a mimořádnou technikou, ukazují. Jejich přímost a nezbytná závěrečná pointa uspokojí toho, kdo si žádá jasnou myšlenku či směr, jimiž se mají jeho představy ubírat. Bravura a v kresbě "vyslovená" teze se dokonale spojují v celek, z něhož nelze uniknout. Instalace jednak nutí diváka, aby postupoval malými krůčky se zakloněnou hlavou, jednak připomíná výstavu kreslených vtipů: uvidíme, pochopíme, jsme spokojeně otřeseni a jde se dál. Základní pochyby vyvolává rozhodnutí vystavit tímto způsobem právě kresby z osmdesátých let. Jestliže vůle k metafyzickému konstatování, že každá volba a pokus vyřešit situaci nakonec vyústí v komicky působící bolest, působila na konci normalizace jako zjevení, nyní je hlasitým ujišťováním o tom, že to přece s výtvarným uměním myslí někdo vážně. V případě publikace, v níž je takzvaný Velký cyklus kreseb Vladimíra Kokolii kvalitně reprodukován jako celek a kterou právě nyní vydalo nakladatelství Trigon, však není na podobné otázky místo. Na rozdíl od výstavy je kniha tomuto typu umění coby "médium" příznivější - otevírá možnost jen tak listovat a bloudit a kdykoli tu kterou kresbu vychutnat v klidu - a přitom s vědomím, že nejde o rok 1997. Důvody, proč Kokolia pro výstavu zvolil právě starší kresby, nejsou jasné. Hypotézy: buď se mu ty nové nechtělo ukazovat, nebo expozicí podpořil dlouho plánovanou knihu; také mohl chtít mluvit o úzkosti, absurditě a křeči. Třetí předpoklad je nejméně přijatelný. Úzkosti, absurdity i křečí je i dnes dost a dost, ale vracet se k rezistenci z konce osmdesátých let je nesmysl.
Vladimír Kokolia . Nová síň (Praha 1, Voršilská 3). Výstava se koná do 7. prosince.