Výstava Kokoliových kreseb z Většího cyklu v pražské Nové síni souvisí s vydáním umělcovy knihy s jednoduchým titulem Kokolia – Kresby (kniha vyšla v nakladatelství Trigon). Obsahuje kreslené příběhy o krutosti, bídě, slabosti těla, o ubohosti veškerého lidského počínání, které se, jak známo, neobejde bez smažení v kotli mezilidských vztahů. V Nové síni se diváci posunují krok za krokem podle úzkého pásu obrázků nakreslených na ruském balicím papíru a místy i na tmavším kobercovém papíře, umístěných nad linií očí. Mohou tak zblízka sledovat terapeutické pásmo co nejúspornějších kreslených příběhů a objevovat podvědomé květenství zla, napájené z proudu středoevropské citlivosti, fantastiky a expresivity. Také v knize sdělují Kokoliovy obdivuhodné kresby napětí zárodečných forem existenciality, aniž by se jeho výraz zapletl s pokleslým žánrem české absurdní grotesky. V dovětku ke knize se Vladimír Kokolia zmiňuje o Karlu Neprašovi a Janu Steklíkovi jako o mistrech, kteří mu na počátku kreslířské dráhy nasadili vysokou laťku. Kresby jejich samostatného žáka Kokolii jsou oproti křižovnickým méně artificiální, avšak spolu s nimi se neodříkají prastaré zkušenosti, pro kterou vykázal prarodiče všech lidí anděl z ráje.
O své konvulzivní kresebné linii Vladimír Kokolia říká, že do jeho čáry vtéká snad všechno zlo světa. Jeho současné kresby – volně na starozákonní téma "marnost nad marnost" a "trápení všecko" – vyjadřují to, před čím bychom raději zavřeli oči. Na první pohled působí výstava chudě, ale není snad lepší, když namísto drahých rámů po ní zůstane krásná kniha? Vladimír Kokolia, profesor školy kresby a grafiky AVU v Praze, by však nebyl mistrem, kdyby znovu nepředvedl, že nuzný a odřený grošák v koutě stáje bývá rychlejší než vítr a silný jako myšlenka.
Věra Jirousová
Autorka je výtvarná kritička.