Yvona Boháčová, Pacifik je živá bytost

Přítomnosti Vladimíra Kokolii na vernisáži jeho výstavy, která se konala bezprostředně po jeho návratu z USA jsem využila k rozhovoru:
Nedávno ses vrátil z USA, kde jsi byl tuším na čtvrtročním stipendiu, které jsi získal za Cenu Chalupeckého. V Praze jsem nedávno mluvila s jednou kunsthistoričkou, která mi říkala, že prý tam děláš díru do světa, a že tam odtud volali, prý už se zase těší na dalšího laureáta. Cos tam proboha vyváděl?

VK: Díru do světa? Nevím. Děr už je ve světě dost. Byl bych radši, kdybych našel něco, čím je zacelit.
Chalupeckého cena zahrnovala tříměsíční pobyt v Headlands Center for the Arts, které leží v bývalém vojenském prostoru na břehu Tichého oceánu při ústí sanfranciské zátoky. Už ta dispozice je speciální: přes den se můžeš ztratit v opuštěných kopcích či hledět zasněně na vzdutý příboj, navečer zajet přes Zlatou bránu, The Golden Gate Gridge - to je asi deset minut jízdy - do tepající metropole, kde třeba kamarádi právě pořádají gay-lesbian-east european-avantgard party. Headlands Center tvoří jednak dvě důstojnické vily v eukalyptovém lesíku, ve kterých je místo asi pro deset umělců, kteří přicházejí z různých států USA a z různých zemí, aby zde něco dělali, nejlépe kdyby tvořili. Dělají všechno možné, kromě výtvarných umělců jsou tam básníci, skladatelé a muzikanti, intermediální umělci, atd. anebo prostě jen kulturní osobnosti, jako byl třeba můj spolubydlící Julian, indián, lingvista, ceremoniář svého kmene Karuků, který ani nemusel dělat nějaké umění, aby člověk v jeho přítomnosti měl pocit, že se něco děje.
Ateliéry jsou v druhých dvou barácích, kde je dost místa pro několik dalších umělců, kteří tam dojíždějí pracovat ze San Franciska. Ze své půdy jsem viděl Tichý oceán.
Konečně skupina asi třiceti tzv. spřízněných umělců si pronajímá ateliéry ve skladištích postavených armádou přímo u oceánu. Z protekce jsem i tam dostal místo, když jsem definitivně zjistil, že můj hlavní úkol bude civět na vodu. Denně několik hodin jsem se díval, co jsou to vlny, snažil se mít mysl otevřenou, aby došplouchaly až tam a přinesly s sebou nelineární logiku, se kterou neúnavně vyvstávaly, trvaly a rušily se vzájemně. Voda ve vaně se ovšem řídí stejnými zákony, snad by se dalo na něco přijít i doma v koupelně, ale Pacifik je navíc zcela evidentně živá bytost, tvor či netvor, nevím. Inteligentní, která komunikuje s měsícem, se břehy i s tvory, které obsahuje, a která žere boty, jak jsem zjistil, když jsem za nočního koupání jednou nechal svá bagančata na břehu, na místě, jak jsem se domníval, bezpečně vzdáleném jazyku příboje.
Zdá se, že newyorská Charta 77 bude sponzorovat pobyt v Headlands i v dalších letech pro vítěze Chalupeckého ceny, takže teď tam jede Franta Skála. To je skvělé, tam se to hemží podivnými předměty, které právě on dokáže uvidět.

YB: Byls na jednom místě, nebo sis Ameriku prohlédl zeširoka?

VK: Byl jsem na západním pobřeží už předloni na výstavě Dialog Praha-Los Angeles a tenkrát jsem viděl mnohá z těch míst, co se musí vidět a splnil jsem si tak základní povinnosti turistovy: Velký kaňon, Údolí smrti, dinosauří stopy, Las Vegas atd. Tentokrát jsem zamýšlel pobýt delší dobu v New Yorku, abych po intimním vhledu do způsobu myšlení americké umělecké komunity, který mi umožnila komunikativní, rodinná atmosféra Headlands, zakusil, jaké to je přinést vlastní slovo do Babylónu.
Nakonec jsem se však do New Yorku vůbec nedostal. Objevil jsem totiž, vlastně čirou náhodou, mistra čínského cvičení taiji quan (česky tchaj-ťi čchüan). Po léta jsem se snažil získat jakékoli informace, zejména o původním stylu Chen (Čchen), z něhož jsou ostatní styly odvozené - ale takřka bez výsledku. Můj sifu, mistr, Gene Chen učil právě tento autentický styl. Nakonec jsem změnil všechny plány o pokoření galerií na Manhattanu a zůstal jsem při něm.
Pohyby taiji se dají vyložit i jako kreslení celým tělem v prostoru. Později se mi cvičení jaksi spojilo s tou předchozí zkušeností hledění na vodu: jako by gravitace byla jazyk, kterým mluvíme se Zemí. Přitahujeme se vzájemně, naše váha je vlastně hmotnost Země tíhnoucí k naší hmotnosti. S pohybem těla váha přetíká z jedné nohy do druhé. Kde váha vlastně je, je jedna z těch jednoduchých, obyčejných věcí, kterým snad ani nejde porozumět.
Nakonec jsem byl rád, že jsem zůstal na jednom místě, zbavil jsem se posléze i té turistické senzitivity. Po čase uvidíš věci ozvláštněné ne proto, že s nimi jsi dočasně, ale prostě proto, že ony vystoupily z jejich každodennosti (mimochodem, každodennost druhých je další z těch jednoduchých věcí...). Po šesti měsících jsem se tam zkrátka cítil docela normálně.

YB: Měls tam možnost kromě meditace a výtvarné tvorby provozovat muziku nebo psát?

VK: Muziku jsem veřejně neprovozoval pokud nepočítám jako muziku performanci s Beth Custer a Billie Lynn, kde jsme vyvolávali duchy staré armádní tělocvičny. Psal jsem anglicky básničky, které však asi neměly moc společného ani s poezií ani s angličtinou; jazyková klišé a gramatické nesmysly se ti zdají v cizí řeči úžasně objevné, avšak pro rodilé mluvčí jsou triviální. A i když třeba znáš slovníkový význam vazby, můžeš jen tušit její statistický výskyt v tom kterém stylu. Pokud člověk nestrávil dětství v té zemi, bude vždycky mluvit jen pravděpodobným jazykem. Ale naštěstí angličtina je uvyklá na hrubé zacházení v ústech miliónů cizinců a nakonec i Američanů samých, takže všichni tvoji verzi laskavě tolerují: Češi by se z češtiny obdobně zpitvořené asi potrhali smíchy. Mluvil jsem tam víc než tady. Měl jsem dojem, že jsem jim přinesl, tedy měl přinést, nějaké důležité poselství. Moje přednášky o vzhledu obrazu v Art Institute v San Francisku a na universitě v Clermontu měly veliký ohlas. Moji Kaliforňané mi rozumějí. Pravděpodobně.

YB: Říká se, že nejzajímavější na cestování jsou lidé. S kým tak zajímavým ses setkal? Jací jsou tam lidé?

VK: Umějí se sami pochválit, asi tak, jak jsem se pochválil v tvé předchozí otázce. Úžasně snadno navazují kontakt, hůř jim asi jde ho prohlubovat. Mluví s tebou jako psychiatr na dovolené, naslouchají tvým rozpravám tak bedlivě, že se nemůžeš vzdát dojmu, že tě vyšetřují. Ale stejně neodbytný je pocizt, že je to vlastně vůbec nezajímá, že jsou jen šťastni, že konverzace hladce probíhá. Anebo zatímco tady spousta lidí by neměla co říct, kdyby nemluvili o svých problémech, tam je to takřka tabu. Jsou svobodní, a tudíž osamělí. Tím větší smysl mají pro charitativnost a seskupování se. Schází jim gen pro domov. Ten ostatně schází i americkému umění.
Myslím si, že Amerika je ve fatálním úpadku. Snad všichni, které jsem potkal, se styděli za válku v Perském zálivu. Když jsem se ptal, kde jsou ti, kteří Bushe podporují, mávli rukou směrem, kde je midwest, kde se nacházejí nekonečné úrodné pláně s obilím a kukuřicí a s uniformními městy s nejkonzervativnějším obyvatelstvem.

YB: Do telefonu jsi mi říkal, že sis dovezl spoustu kreseb. Jsou to definitivní věci nebo spíše podněty pro práci?

VK: Kreslil jsem si, pochopitelně, ale jen si. S Barbarou Benish pokračovala naše několikaletá spolupráce v instalaci pro Open House v Headlands, ale jinak jsem snad ani žádnou ideu nematerializoval. Nebylo to nijak nutné. Pro ně věci existují jen v procesu, i obraz existuje v době, kdy je na prodej, a ne když lhostejný k trhu visí někde na zdi. Zatímco my věc zažijeme patřičně jen když ji zastavíme.

YB: Kam se chystáš s kapelou nebo s výtvarnem teď?

VK: S kapelou máme šňůru po Francii a dalších zemích v dubnu. V červnu bude Dokumenta v Kasselu, mezitím zřejmě účast na výstavách v Klatovech, v Mánesu v Praze, v Bolzanu, atd. a možná samostatná výstava v Dortmundu, nevím.

YB: Máš čas dělat něco nového v té ohromné záplavě výstav, které kromě těch plánovaných se na tebe ze všech stran určitě pohrnou?

VK: Dělám pořád něco, nevím, jestli je to nové. Ani jestli jsem kdy něco nového dělal. Chtěl bych se spíš dostat k tomu starému, původnímu. Což je protiklad k novému, originálnímu.
Ale já vím, že se neptáš tak metafyzicky, takže: mám čas něco dělat, ba dělá se mi líp, když to vůbec nejde. Jedině nemám čas a nechci ho mít na dokumentaci toho, co dělám. Musel jsem kvůli tomu vymyslet komplexní teorii, jak dokumentace je škodlivá pro umění a umělce, a i obecněji, jak každý záznam skutečnosti dělá náš život pomyslnější. Ale možná je to jen lennost (i když připouštím, že je to svůdná představa mít všechno vyfocené na diácích ve foliu a prohlížet si své obrázky jako sbírku známek...).

YB: A kolik času ti zbyde, až se staneš pedagogem na Akademii výtvarných umění v Praze (pokud ta informace není nějaké služební tajemství)? Vyhrál jsi konkurs na ateliér grafiky.

VK: Čeká mě rozhovor s rektorem, který může ještě něco změnit. Ale i tak míním omezit vystavování i další věci a po létech rozlítanosti tíhnu k pravidelnému rytmu práce.

YB: Před výstavou v Olomouci jsem listovala knihou Ladislava Klímy "Jsem absolutní vůle", která vyšla v Trigonu a měla jsem pocit, že v ní došlo k mimořádnému souznění mezi textem a tvými ilustracemi (což je bohužel dosti vzácný jev). Tak mě napadlo, že Klímu máš zřejmě v malíku, ale zabýval ses někdy více filozofií?

VK: Přál bych si, abych se byl býval zabýval. I když filozofie je jedno z těch velkých slov, která mi jdou těžko přes jazyk. Ale když se ptáš... Četl jsem dostatečně málo filozofických děl na to, abych se stal polovzdělancem, což je, jak známo, ještě horší než úplná ignorance. To vidíš i tady v našem rozhovoru, že mi nedělá problém tvrdit různé hluboké pravdy.
Filozofií se rozumějí nejmíň dvě věci: jedna je suma lidského myšlení o světě od dávných dob do dneška, která dohromady dává filozofický jazyk, a ta druhá je to, že pokud vidíme svět jako text, můžeme ho číst taky jako filozofický text. Přál bych si, abych byl vybaven k tomu druhému tím prvním.
Můžeme vidět, že takřka každá filozofie nadržuje člověku, pochopitelně očekává se útěcha z ní, výklad či změna světa. Vidím jako ideální filozofii tu, která by na světě nic nezměnila. Je s podivem, jak obyčejný život, který se jinak zdá pohlcovat a nivelizovat všechny události, je zaplašen ana hony daleko, když se schyluje k jeho pojednání filozofickými nástroji (nebo prostředky umění). Proto taky obyčejný život je záhada záhad. Střed světa je právě v něm, a už nějakou dobu se mi zdá mnohem nezbytnější najít střed světa, těžiště, než překračovat hranice.

napište sem svůj vzkaz, pokud chcete odpověď, uveďte také svůj e-mail