Zrádně snadné je tyhle obrazy přehlédnout, přejít kolem nich bez povšimnutí jako kolem nějakého prázdného kusu zdi („jako bych byl zeď“, říkám si, když po mně někdo přejíždí nevidoucím pohledem) a vzápětí o nich vůbec nevědět.
Neupozorňují na sebe, visí tu tak nenápadně, jako by tu ani nebyly, a tak není nic snadnějšího než podlehnout dojmu, že tu opravdu nejsou. Vždyť ani barvy, ani tvary, ani tahy, ani to, co je zobrazeno, nic tady mým očím nezdůrazňuje, že se mají poměřit s obrazem.
A když si oči přece jen všimnou, pak se jim z těch obrazů téměř každý zdá být nějak nedotažený, jakoby jen letmo načrtnutý, matný, nenasycený. Lačnost po opojných barvách, překvapivých tvarech, strhujících tazích či nevídaných námětech zůstává neukojena.
Teprve po chvíli tápání, jak si tak pohled hledá, čeho se chytit, začnou obrazy zvolna a nenápadně vyjevovat svoji přesnost. A jak záhadně přesné jsou i ve všech svých zdánlivých nepřesnostech! Jsou přesné, aniž je zatím patrno, o co přesně v nich jde.
O co přesně jde tomu malíři, co vlastně sleduje? Jeho jméno už něco znamená, takže otázka zní: co sleduje Vladimír Kokolia ve svých malbách? Možná je to jedna z rozhodujících otázek současného českého umění, která už má víc než jen generační dosah.
Vladimír Kokolia dosud vešel do širšího povědomí především jako autor anekdotických kreseb, založených na pronikavém vhledu do věčného lidského sebezmarňování a počítajících s bezprostřední účinností, okamžitým přenosem. Jsou strohé, úderné a jasné, působí naráz tak jako špatná zpráva nebo vtip. Pak je tu ještě strohé, úderné a jasné E, vyznačující Kokoliovo působení v rockové hudbě. Oslovení „Ať jsi nebo nejsi, mluvím s tebou!“ bezpočtukrát vykřičené. Předsunutý před hlukovou stěnu, se stříbrnou páskou přes oči a prolomenými pažemi, vystavoval Kokolia posluchače tak ohromnému náporu, jako by jim své výkřiky chtěl prodrat skrz kůži. Když pak vedle toho vystavil své nové malby, odtažité, sotva zřetelné, v sobě se skrývající, byl naprosto k nepoznání. (Rané údobí surových malířských svědectví o městské hromadné dopravě měl v té době už za sebou.) A tak, jestliže byl koncem osmdesátých let pro nesmlouvavý výraz svých kreseb i písní vnímán hlavně jako odpůrce znásilňujících soukolí všeho druhu („...vyvlíkám hlavu z kruhu! ...vyvlíkám hlavu z kruhu!“), dělo se to nezřídka za cenu opomíjení jeho malířských pláten.
Vedle výraznosti jeho vzdoru se ta plátna doslova vytrácela, mizela do odlišných rovin vnímání. Jako by se jimi Kokolia vytěsňoval sám ze sebe.
Tvůrce, který, jak se zdálo, dokáže vystihnout ten „pravý čas“ a přijít přesně s tím, na co jakoby se právě čekalo, se tu najednou dostával až do poloh úplně mimočasových. Proti všemu očekávání, kupodivu ale za trvajícího napětí.
Kokoliova tvorba totiž, když ji někdo blíž sleduje, poznenáhlu vyvolává něco na způsob vzrušení. Není to dáno žádnými svůdnými přísliby, že se tady jeden co nevidět trefí do černého a naskýtá se jedinešná příležitost být u toho. Naopak, je to spíš určitá nevíra.
S napětím a mírně zatajeným dechem překonávaná nevíra, zda se tu přede mnou přece jen nezačíná vyjevovat něco, co tak sice nevypadá, ale kvůli čemu možná záhy vezmou za své leckteré z dosavadních opěrných bodů a neotřesitelných jistot, kdo ví, možná nejen v umění.
Co tedy sleduje Vladimír Kokolia? Jaká je v tom záhada? Tak osamoceně, s tak neproniknutelným soustředěním ozkoumává všechno, co z osnovy barevných skvrn dělá obraz, že nejspíš musí být nečemu na stopě. Ale čemu, to na obrazech zůstává nezřetelné.
Zůstává nezřetelné: už tím říkám víc, než jen to, že něco pouze není zřetelné. U Kokolii si barvy, tahy, čáry i plochy podržují nezřetelnost touž měrou, jakou si drží obraz v celkovém působení. Z našich malířů snad jen Josef Šíma zašel do nezřetelnosti takhle daleko.
Jako by se to z nezřetelnosti ještě zcela nevynořilo, nebo to ještě docela nezaniklo, každopádně se zdá, že takhle to asi dlouho nepřetrvá. Přitom obrysy výjevu jsou nepohnuté, už ustálené. Mění-li se na nich snad ještě něco, není to než lehké zachvívání odlesků, těkání mých očí.
Zatímco já jsem čím dál zaskočenější tím, jak přesně je to vše podchyceno, jak tu neschází žádný z důležitých náznaků, a jak přes to přese všechno není ani zdaleka rozhodnuto o tom, jestli z toho vůbec něco uvidím. Jestli se mi to podaří aspoň na chvíli zahlédnout.
Třebaže pozvolna, vystupuje to totiž celé najednou. Tolik věcí zároveň! A není možné přijmout to jinak než v celé té divné spletitosti. Nedaří se to zjednodušit ani rozložit ani převést na cokoliv jiného, na zážitky, myšlenky nebo zákonitosti, všemu se to vymyká.
Pokouším-li se představit si teď malíře, vidím jeho ruku, jak důsledně potlačuje výraznost každého jednotlivého místa na plátně, aby mě nemohlo plně upoutat a nezapůsobilo tím jako moment, od kterého se má celý obraz odvíjet. Každý z prvků jako by se tu sám stíral, odvracel od sebe pozornost, působí tak, jako by vůbec nic nevystihoval. Teprve v celkovém prolnutí a souhře všech složek se náhle ozřejmuje, jak pevné místo na obraze mají. Náhle, když byl obraz jako celek konečně zahlédnut. Dochází mi, že před touhle malbou nestojím tak dlouho proto, abych se na ni díval (a obdivoval ji), ale kvůli tomu, co by se dalo pojmenovat značně zneužívaným slovem „prozření“. Snad je to určitá obdoba onoho pronikavého vhledu vtipu, který Kokolia uplatňoval ve svých kresbách a tiscích, zde ovšem posunutá daleko za pole bezprostřední účinnosti. Nezřídka přijde teprve ve chvíli, kdy se od obrazu odvrátím, nebo až při vzpomínce na něj, nebo vůbec nepřijde. Připomíná to náhlý záblesk. Něco jako tehdy ve tmě románského podzemí Pražského hradu, kde Kokolia (při společné výstavě nositelů Ceny Jindřicha Chalupeckého, 1996) nechával své malby pokaždé jen na mžik ostře ozářit, abych si je nestihl prohlédnout dřív, než když už zas pohasly, zůstávajíce mi na sítnici v podobě světelného otisku.
Co přesně Vladimír Kokolia sleduje, může být snad takhle zahlédnuto, naštěstí to ale sotva kdy propadne mým zmrtvujícím snahám přesně to vyjádřit, pojmenovat, zařadit.
V jednom z rozhovorů na otázku, zda chce vstoupit do dějin umění, příznačně odpověděl, že ne, že se snaží vstoupit do přítomnosti umění.
Zřejmě tuší, že pokud se tvůrci podaří podchytit a zadržet tu chvíli, kdy osud jeho díla v očích těch, kteří ho vnímají, zůstává nerozhodnut, stává se přítomnost něčím nadčasovým.
Jaromír F. Typlt
duben 1998