VK: Ano, výstava Dialog Praha-Los Angeles, jejíž první díl byl loni v Lidovém domě v Praze, se přesouvá do USA. Z české strany se účastní ještě Michal Blažek, Tomáš Císařovský, Standa Diviš, Ivan Kafka, Jan Merta, Vladimír Merta, Stefan Milkov, Margita Titlová a Josef Žáček.
VK: Je to asi sto kreseb, obrazy z cyklu Myši, jedno větší plátno 8 krát 4 metry, které bude viset venku. Ostatní věci, např. nějakou přednášku, video s "E" a případně performanci na jedné z vernisáží, teprve zařizujeme.
VK: Mne za tu dobu připadá málem vhodná i k tanci. Ale takový tanec neexistuje. Ačkoli jednou v Rakvicích na nás i na Chadimu se místní ďáblové vydrželi svíjet snad až do konce.
VK: I když možná působí opačně, nebyly vlastně nikdy obzvlášť politické, nebyly nikdy čistě "proti". Bojovat proti něčemu byla sice zdánlivě jediná morální alternativa, jenže při ní člověk není než zrcadlo nepřítele. Musí na něj myslet, nepřítel je jeho. Snad ho dokonce podvědomě miluje. Což je zvlášť tragické, když je nepřítel nedůstojný, tak jako byl náš. Přitom je možné a snad i účinné nezabývat se blbci více než v nezbytné míře - jednoduše proto, že není čas, žes narazil na jakýsi zřetelný zřetelně závažnější problém.
VK: Fascinuje mě propast mezi absolutní samozřejmostí, s jakou bereme svoje každodenní hemžení, a mezi evidentní marností toho všeho. Tady nepomůžou lidská práva, nic. Napřed jsem se to snažil popsat či definovat v ÚANu (série písniček o Ústředním Autobusovém Nádraží v Brně, pozn. aut.), ale to bylo pořád jaksi negativní. Teď mám pocit, že se něčeho alespoň zlehka dotýkám v nových věcech.
VK: Mně slovo Bůh jde nějak těžko přes jazyk. Nevím úplně přesně, co to je, ale zároveň to ani nehledám. Já vím dobře, že nějakým způsobem to je, jsem s tím v kontaktu, teda asi v tom smyslu: ať jsi nebo nejsi, mluvím s tebou. Přitom ale k víře nemám odvahu nebo nadání nebo co.
VK: Bytost? On může být cokoli, marťan, duch, světlo, šutr, zajíc. Když do mraveniště skočí prchající zajíc, spoušť po něm je mravencum důkazem Božího trestu. Zajíce samotného nejspíš ani nezaregistrovali, leda snad jejich prorok. A co pak když jim tam šlápne někdo dejme tomu z Národního výboru. Snad budou uctívat ždibec odhryznuté gumy z podrážky, ale co se můžou dovědět o struktuře Národního výboru například? A že NV má ještě svého vlastního boha, atd. Já vidím,že On se krmí bolestí lidí a všeho tvorstva. Nebo možná jen určitým druhem bolesti. Vždycky se zděsím při představě té vlny energie, která se každou vteřinou šíří od zástupů tvorů celého světa, kteří jsou právě v agónii. A tohle nepředstavitelné vzepětí mizí vniveč, nemá ozvěnu, propadá se do nicoty. Ale jak je taková nicota potom hustá! S ní už se dá žít.
VK: Jsem Klímovi vděčný, že některé věci odžil za nás. A miluju jeho jazyk, to nezkorumpované mixování filozofie s banalitou a obscenitou. Ale to není jen stylistická záležitost, ale vlastně i smysl života. Filozofie, ale i umění, nám možná skutečnost vyjasňují, rozšiřují, ozvláštňují atd., ale hlavně nás před ní chrání. Normální lidi se jimi nezabývají, což je asi nekulturní, avšak pro mě jsou to šílení odvážlivci, protože žijí bez toho alibi. Mně, ať se stane cokoliv, sotva se z toho vylížu, už je mi to materiálem k něčemu, postupně to zpracuju jakousi bezodpadovou technologií, ale ti lidi ve frontách si nabalují zlo - pokud ho nestačí odpinknout - v nových a nových vrstvách, a sedí jim to uvnitř a zřejmě jenom ty nejvýřečnější domovnice se z toho vykecají. Už nejmíˇn sto let je příkazem doby kritizovat měšťáky, ale já se klaním jejich neviditelně hazardérskému způsobu života. Ostatně, kdo není měšťák. Pro mě je normální člověk a normální život synonymum pro nejvyšší oběť.
VK: Tady nejde o normalitu. Jde o to, že normální člověk sedí v Absolutním Trenažéru, kroutí volantem, a i když stále volí "svobodně" některou z několika možností a má dojem aktivní vůle, nemůže - a ani nepotřebuje - za nic na světě rozeznat, jestli jede skutečně, nebo jestli to je jen Trenažér. Rozumíš? Ale je možné volant pustit a vlízt si na zadní kola. A ty najednou mají jen jednu stopu. Člověk má jen jeden osud, rozhodování a chtění zůstaly vpředu. Normální lidi volant nikdy nepustí a nikdy se neukáže, jestli žijí pouhý stínový život anebo naopak ten nejskutečnější. Já neuctívám nic, oni uctívají věci - v naději, že s jejich pomocí budou nicotě lépe vzdorovat. Nemůžu si pomoct, mě to jejich úsilí připadá titánské.
VK: Většinou to probíhá tak, že si kluci sednou a něco hrají - oni se dorozumívají telepaticky. Já se snažím poslouchat, o čem ta hudba je " nic si k ní nepřimýšlet. Jako když zvoní zvony, v tom taky rozeznáš určitá slova. A poslouchám to dlouho, oni se mnou mají trpělivost, pak zjistím, že to tam je.
VK: Myslím na některé věci pořád, mám to v hlavě, ale většinou bez formy. Něco jsme ale dělali i na hotové texty, abychom se neomezili jednou metodou.
VK: Zkoušel jsem psát pro Ivu víc, ale zjistil jsem, že mi to nejde. Cítil jsem jasně, co by jí přesně sedělo, ale zřejmě nedokážu psát na objednávku. Ačkoli vlastně v novém Dunaji je většina textů ode mněÉ Ale ty bych byl s to zpívat i sám. Je to totiž i opačně, že sám můžu zpívat jen svoje věci. Jinak bych se nejspíš začal cítit jako zpěvák. To není můj ideál, býti zpěvákem. Ani malířem nakonec.
VK: Malovat, to jo. Je jen malý rozdíl mezi tím, kdo maluje, protože je malíř, a zoufalcem, který aby alespoň něco dělal, tak maluje. Možná, že jednou budu malířem. Ale kdybych měl být i zpěvákem nebo dokonce tanečníkem, to už snad ne.
VK: To by ti řekla Lenka Zogatová, naše manažerka, která jinak funguje jako takový katalyzátor brněnského hudebního dění. Ví vše. Ale vyjde nám u firmy ASKE Globus International LP, živá nahrávka pořízená Láďou Holkem v únoru v Brně. A máme novou písničku, jmenuje se Brány.
VK: Skladba Brány je vlastně cyklem obrazů. Asi jsou to brány, které nás dělí od ostatních světů. Mám vidinu, že stojím před nimi a nemůžu za ně. Řešením je stát se branami, a pak už není žádné před ani za. Většinou jsou ornamentální a mají tvar cesty, kterou se k nim přišlo.
VK: Kokolia mě moc nezajímá. Zajímají mě věci okolo.