Petr Volf, Xantypa, prosinec 1998

O malování, prsou a jiných věcech

Od 20. října do 15. listopadu se jeho dílo na čas usadilo v Mánesu, v obou jeho rozlehlých sálech. Výstava se jmenuje Prsa. Je to samozřejmě tak trochu reklamní trik, milá provokace, jímž by se možná do Mánesa měla přivábit i ta část veřejnosti, jež se galeriím vyhýbá velikým obloukem. Zároveň ovšem Kokolia řeší úplně regulérní výtvarný problém... Důvody, které umělce k tomuto pojetí vedly, budou náležitě osvětleny. Nicméně popořádku.

PAN DOCENT

Ve Stromovce, nejkrásnějším parku české metropole, je tam zkraje - nedaleko Planetária - pavilón, ve kterém sídlí grafická škola Akademie výtvarných umění. Vladimír Kokolia do tohoto stoletého pavilonu s vysokými prosklenými stropy chodí pravidelně. Od roku 1992 je totiž pedagogem na Akademii, nyní docentem, a vede ateliér experimentální grafiky. Zatímco venku padá z vysokých kaštanů listí až to šustí, uvnitř je zvláštní ticho, jaké bývá snad jen v ateliérech po ránu. Sedím s panem docentem Kokoliou, který na pana docenta nevypadá. Má na sobě tričko s modrými horizontálními pruhy. Působí klidně, vyrovnaně jako člověk, který to má v hlavě srovnané. Snad ho ani nezaskočilo, že začal učit na Akademii deset let po tom, co ji sám absolvoval. "Během studia jsem měl podivnou předtuchu, že tady budu učit, ale bylo to tak absurdní pomyšlení, že jsem je pohřbil hluboko do podvědomí," říká. "Vytáhl jsem je na světlo teprve když jsem se v Americe dověděl o konkurzu na vedoucího pedagoga grafické školy AVU. "K učení mě kromě toho přivedl pocit, že zdaleka ještě není všecko namalováno. Malba mi připadá stejně čerstvá, jako byla v den stvoření. Učíme se tady vlastně jenom to, že každý kousek na obraze něco znamená, že nic není jen tak. Jakmile tvary a barvy něco znamenají, tak se jimi už dá mluvit. My jsme v podstatě jazyková škola! Jaké věci v tom jazyce studenti jednou vyřknou, neměl by už být ani můj problém. Jenže na to jsme si příliš blízko. S některými tady budu už celých šest let, vlastně úplnou dobu jejich studia Akademie. Každým rokem zvažuju, jestli mám dál učit. Hodně to člověku dává, ale strašně snadno se při tom dá uvěřit vlastní důležitosti. Je dosti svůdné mít kolem sebe nadané mladé lidi, kteří se zajímají o stejnou věc, a chvílema vás i poslouchají."

OD TRAKTORU K PALETĚ

I když dobrou polovinu života strávil v Praze, na kterou nedá dopustit a pořád ji považuje za krásné a romantické město (,Fascinovala mě už od dětství na tehdejší stokoruně. Myslím, že jsem v Praze za odměnu."), z jeho řeči se nevytratil příznačný moravský akcent. Pochází z Veverských Knínic u Brna a do téhle vsi se pravidelně vrací za manželkou Evou a svými třemi syny. Jejich dům se nachází kousek od domu rodičů Kokoliových, což je jméno velmi neobvyklé, ale z toho důvodu i dobře zapamatovatelné. Že se stal malířem mu ještě dnes připadá nepravděpodobné. Nikde na obzoru se nevyskytoval žádný umělec, neměl nikdy vzor. Jak z takového prostředí může vyrůst malíř akademicky školený?

"V útlém mládí jsem si myslel, že všichni jsou jen traktoristi a kosmonauti. Že malířství jako profese už dávno neexistuje. Já jsem se cítil spíš na toho traktoristu. Znal jsem prakticky jen ilustrace - Zdeňka Buriana, Sekoru a tak. Originál doma visel jen jeden, opravdové břízky nad potůčkem. Bezpočtukrát jsem je kopíroval. Jediný člověk vůkol, který taky maloval, byl o něco málo starší kamarád ze sousedství, Nikos Armutidis, spolu jsme pak studovali na Akademii. Nikos je sochař, vždycky kreslil líp než já. Ale srovnával jsem se spíš s Picassem. Sledoval jsem, on namaloval ve čtrnácti, v patnácti, a jestli to taky umím ve stejném věku udělat. A když se ukazovalo, že s ním nestačím držet krok, šíleně mě to deprimovalo. Nedávno jsem vyhrabal deníček s kompletním soupisem svého díla, který jsem vypracoval asi v deváté třídě - to už jsem asi věřil, že malíři přece jenom jsou. Je to doplněno kunsthistorickými poznámkami, popsaná díla jsou označena otiskem prstu, aby nešla lehce zfalšovat...

Ta původní ignorance, nebo, chcete-li, neposkvrněnost výtvarným uměním ve mě ale pořád skrytě působí. Mám z dětství zafixováno, že si nesmím vymýšlet, a že se má malovat to, co je, případně to, co člověk vidí. Mezitím jsem se ovšem naučil vidět mezi věcmi jiné věci, takže moje obrazy, i když třeba vypadají abstraktně, můžou mít alibi, že jsem je tak skutečně uviděl."

Možná právě fakt, že si Kokolia od samých začátků šel vlastní cestou, kterou před ním nikdo nemetl (jako se to děje u dětí z takzvaných uměleckých rodin), byl příčinou jeho osobitého, velmi spontánního výtvarného projevu. Už v polovině osmdesátých let se o něm mezi odborníky hovořilo s respektem, který měl mít později i své konkrétní vyjádření. V roce 1990 získal Cenu Jindřicha Chalupeckého, vskutku prestižní ocenění, jež se uděluje nejpozoruhodnějším výtvarníkům ve věku do pětatřiceti let. Kromě toho, že takový umělec dostane futrál s diplomem z rukou prezidenta Václava Havla, má ještě právo na několikaměsíční stipendijní pobyt v umělecké kolonii Headlands u San Franciska. Kokolia také v jedenadevadesátém roce do Kalifornie odcestoval, a právě odtud posílal onu přihlášku do konkurzu, který byl na počátku jeho pedagogické dráhy.

A proč ten zájem teoretiků?Hodně na sebe upozornil svými kresbami. Mezi roky 1983 až 1986 nechal odpočívat malířské nádobíčko, vzal do ruky pero a tuš a pokreslil stohy papíru. Figurativní kresby se vyznačovaly velmi expresívním pojetím, jako by se v nich odrážela autorova dramata, která v té době prožíval. Pocity ohrožení jedince, marnost a absurdita veškerého konání - dalo se z nich vyčíst mnohé. Kokolia však popírá, že by mu šlo o kritiku tehdejšího režimu, ani prý mu nešlo o vyjádření vlastních vnitřních stavů. Tvrdí, že obsesívní kreslířské "záchvaty" vnímal jako neosobní činnost, která prostě "byla ve vzduchu". V jednom rozhovoru se vyjádřil takto: "Přetrhl jsem nějakou bariéru, kterou jsem do té doby v sobě měl. Místo, abych se věnoval obrazům a pozitivnímu v nich, viděl jsem najednou, jak se v kresbách rozpouští všechno mé zlo. Bál jsem se je vystavovat, abych to nešířil, pak mě ale lidé přesvědčili, že je v tom katarze."

Po kreslířském intermezzu následoval návrat k malbě, které Kokolia vždycky přikládal větší důležitost. Od konce osmdesátých let přestal kresby vystavovat vůbec. Avšak o tom, že kreslířský cyklus ještě neskončil, nás po desetileté přestávce mohla přesvědčit loňská výstava v Nové síni, kde představil více než stovku nových kreseb.

A když už jsme se ocitli v osmdesátých letech, nemělo by se zapomenout na to, že Kokolia pro leckoho nebyl jen výtvarník. Byli tací, kteří to o něm nevěděli, a bylo jim to srdečně jedno. V šestaosmdesátém se totiž stal zpěvákem a textařem alternativní skupiny "E", která hrála v mnoha klubech a získala si své publikum. Vladimírův zpěv byl v ledasčem podobný jeho malování nebo kreslení: vyznačoval se "zdánlivým protikladem spontaneity a ukázněné artikulace výrazu" (Ludvík Hlaváček). V životech členů kapely se časem ledasco změnolo, ale "E" pořád přežívá: "Teď jsme spolu dlouho nehráli, Venca jezdí s Ivou Bittovou, Pepa po rozpadu Dunaje zakládá vovou kapelu Boo, ale asi ještě jsme. Tahle skupina je víc než její členové, má svůj život, a ani sami nemůžeme vědět, jestli nás to nevcucne zpátky," vysvětluje Vladimír Kokolia. Mimochodem, mezi výtvarníky v tomto "hudebním ohledu" nebyl zdaleka osamocenou černou ovcí. Muzice se věnuje třeba Standa Diviš v Krásných nových strojích nebo František Skála v MTO.

O MALOVÁNÍ

Kokoliovy obrazy z devadesátých let jako by byly malovány s jistým ostychem. Svůj vliv na jeho rukopis mohli mít i čínští učitelé kaligrafie, kterou Kokolia zavedl na Akademii pro svoje studenty. Obrazy jsou úsporné, avšak nic jim nechybí. Působí jemně, křehce, ale jsou už po "letmém ohledání" jasně zařaditelné - jenom trochu zasvěcený pozná autorův rukopis, jeho kompoziční řešení plochy, která bývá citlivě vyvážená, bez jakéhokoliv hluchého místa: "Mně přirozeně připadá, že jsem výlupek normálnosti, a že maluju tak, jak jedině se má malovat. Jinak bych maloval jinak. Mám úplně samozřejmý dojem, že maluju expresívně, impresionisticky, postmoderně, modernisticky, staromistrovsky... pro mě je tam všecko. Ale pro někoho, kdo na to kouká zvenčí, z toho asi vyleze jen jeden styl a jedna poloha. To je v pořádku - sám na sebe se ale zvenčí dívat nemusím. To je strašně lákavá vějička pro malíře, přijmout kunsthistorický pohled na vlastní věci. Pak už se člověk začne starat jen o to, aby dělal kvalitní kusy a ztrácí odvahu vytvářet blbosti a přeskakovat svůj stín. Ačkoli možná jak stárnu, je stejně stále důležitější obrazy jen dělat a jaksi mi je jedno, co na nich je..."

O VYSTAVOVÁNÍ

Když se podíváte do seznamu výstav Vladimíra Kokolii, zjistíte, že jde o velmi aktivního umělce. Od první samostatné expozice v brněnské Galerii mladých už uplynulo šestnáct let a po ní následovaly další a další. Doma, ale velmi často i v zahraničí. Vystavoval v předních světových galeriích, jako jsou například Muzeum současného umění v Gentu nebo newyorské P.S.1 Museum, jako jediný z někdejšího Česko-Slovenska se zúčastnil Dokumenta IX v Kasselu. Ale programově se nevyhýbá ani místům zdánlivě okrajovým: v červnu byly jeho obrazy a kresby k vidění v Nové Pace. Počet samostatných výstav by se řádově pohyboval v desítkách, společných ve stovkách. To už je samo o sobě zajímavé, ale zajímavost ještě umocňuje fakt, že Kokolia vystavuje nerad. Tenhle rozpor vyžaduje určité vysvětlení.

"Obecně se v naší branži má za to, že výstava znamená tu pravou situaci, kde se teprve obrazy realizují, kde dostanou světlo, odstup a diváka. Ale já vlastně nevím, co se má s obrazama dělat, a nevím to dost intenzívně! Jenom vidím, že věci na výstavách jsou přes veškerou pompu provizorní, zabydlují se v galerii jako v hotelu. Nejsou tam doma a nejsou tam doopravdy. Výstavou se na ně přehnaně upozorňuje, přitom je ale docela možné, že si jich tolik všímat ani nemusíme, že stačí, když s náma prostě jsou. Takže jsem se potupně vrátil k léta odmítané ideji gaučáku, "originálu" v kuchyni nebo obýváku, jako toho relativně nejlepšího, co se dá s obrazem dělat. Vystavit se samozřejmě může taky, ale je to spíš technická záležitost, prezentace, nebo dokonce pouhá inzerce. Často maluju věci pro výstavu přímo v galerii, abych měl pocit, že tam obrazy mají domovské právo alespoň tím, že na místě fyzicky vznikly."

Přesto jeho obrazy a kresby v muzejích jsou: v Národní galerii i dalších státních galeriích a institucích doma i v zahraničí. Kokoliovo uvažování není určitě jednoduché. Problémy nahlíží zpravidla z jiných stran a úhlů, než bývá obvyklé. Není jednoduché se v něm vyznat.

O MÁNESU A O PRSU

Tato modernistická galerie je požadována všeobecně za prubířský kámen každého umělce. Naplnit jedno její patro vůbec není snadné. A instalovat obrazy nebo sochy v obou částech Mánesa už je opravdový oříšek. "Mánes si spojuju s celoživotními restrospektivami zasloužilých tvůrců. Já jsem si svou udělal preventivně už v třiceti a nemám potřebu pořádat další. Nikdy jsem o instalaci v Mánesu nesnil a nabídka k výstavě mě zaskočila. Váhal jsem, pořád jsem zkoumal, co tomu říká můj smysl pro běh věcí." Taková nejistota není Vladimíru Kokoliovi vlastní. Vyjímečně se radil se svými blízkými přáteli, jestli má vůbec nabídku přijmout. Nakonec se rozhodl kladně.

Výstava nese hrdý název Prsa. "Na prsou je kromě jiného zajímavé, že jejich tvar je dán ještě něčím jiným, než jen vlastní fyziologickou funkcí. Polovina lidstva nosí tuto nadbytečnou zátěž s sebou a druhá na ní může nechat oči. Umění je zbytečné obdobným způsobem: jeho případná funkčnost je na vedlejší koleji, mnohem víc jde o to, aby bylo aspoň stejně vnadné jako tahle tuková tkáň - někdy ještě nastavená polštářkem silikonu," směje se a pokračuje v této kromobyčejně poutavé úvaze. "Za chůze bradavka vykresluje na tričko smyčku, která má popravdě magické účinky. Nejmíň pětadvacet let mi vrtá hlavou, jaký má ten klikyhák tvar, nikdy to nestačím včas zachytit. Někteří myslí, že vzniká obyčejná ležatá osmička, ale ve skutečnosti obrazec bývá složitější, protože výsledek závisí na vícero faktorech. V každém případě lze doufat, že kdybychom dokázali extrahovat přesnou dráhu, kterou špička při pohybu opisuje, pak bychom měli v rukou nástroj, jímž by bylo možno účině fixovat divákův pohled. Představte si, co taková věc znamená pro výtvarné umění, kterému nejde nakonec o nic jiného, než o upoutání zraku! A teď, díky agentuře, která mi pomáhá výstavu produkovat, se podařilo zařídit, že jsme mohli problém s použitím špičkové počítačové techniky studovat. Tak jsem se konečně dozvěděl, jak se věci mají. K tomu bych se podomácku myslím nikdy nedobral."

V ROVNOVÁZE

Možná se mýlím, možná jsem podlehl okamžitému dojmu, ale na malíře a muzikanta mi Vladimír Kokolia připadá jako člověk, kterého jen tak nic nevyvede z rovnováhy. Určitě jí nabyl i díky mnohaletému cvičení taj-či, čínskému zdravotnímu a bojovému systému, které se někdy také označuje jako meditace v pohybu. Denně se mu věnuje nejmíň hodinu, a pokud by nemohl cvičit, začal by se prý rozkládat.

napište sem svůj vzkaz, pokud chcete odpověď, uveďte také svůj e-mail