autor textu: Martin Šmíd, název publikace: Reflex, 23.4.91, číslo: 17, název článku: Nakreslil jsem zlo

Pražský klub Chmelnice. Potemnělý sál nabitý posluchači a hutným rockem. Vláďu Kokoliu nevidím v téhle situaci poprvé. Na pódiu, ozářený reflektory, je vedle dvojčlenného zbytku kapely mužem číslo jedna. Se škraboškou na tváři doprovází hudbu a vlastní zpěv expresívním tancem. Jeho pohyby nejsou náhodné, ale ani promyšlené; vycházejí odněkud z hloubky zapovězené nezasvěceným. Dotvářejí strhující projev brněnského Éčka. "Ať jsi nebo nejsi, mluvím s tebou!" křičí Kokolia do zmrazeného publika a snad dvacetkrát opakuje tu magickou větu. Pomyslím si, že teď s "ním" opravdu mluví. Vzduch v sále houstne psychydelií i kouřem z cigaret. Kokolia právě při zpěvu a tanci maluje jeden ze svých obrazů. o Narodil se roku 1956 ve Veverských Knínicích u Brna. Malovat začal tak, že napodoboval koně, které mu babička kreslila na linoleum. Na školách, Střední uměleckoprůmyslové v Uherském Hradišti a na Akademii výtvarných umění v Praze, prý v kreslení nijak nevynikal. V roce 1985 několik kreseb zakoupila Národní galerie a jeho práce jsou majetkem mnoha dalších galerií. Vystavoval na řadě samostatných výstav, v počátku hlavně privátních, v poslední době v galeriích zvučných jmen. Loňský rok přinesl překvapení a největší úspěch Kokoliovy malířské kariéry – udělení pratižní Ceny Jindřicha Chalupeckého, která zahrnuje několikaměsíční studijní pobyt v USA. Fanoušci alternativní rockové hudby se s Vladimírem Kokoliou již několik let setkávají na koncertech brněnské skupiny E, kde zpívá a píše texty. S manželkou a třemi dětmi žije ve Veverských Knínicích.

Ach to je světla!
je všude kam se hnu
uvnitř žárovky
se žije bez stínu
rozžhavené vlákno
vyčerpaný vzduch
ach to je světla!

Vyrobím si svoji vlastní tmu
ruku dám na ruku
a prsty sevřu
bohužel to jinak nejde
než že si při tom sám
sobě ruce svážu
ruku dám na ruku
a prsty sevřu

Zoufalství na dvoře, kde se dalo žít

„Ta doba nebyla tak těžká, aby člověka vybudila, ale ani tak lehká, aby se v ní žilo šťastně a volně. Bylo tam cosi nehmatatelně zoufalého. Jako studenti AVU jsme bydleli na kolejích U lužického semináře a hodně často se stávalo, že lidi demolovali zařízení budovy. Vypadalo to jako happening, ale věděl jsem, že to souvisí s nemožností normálně tvořit a realizovat se malbou. Na škole se malovalo cosi jako impresionistický expresionizmus, něco naprosto neškodného. Věděli jsme, že žádný z nás nemaluje něco, co by stálo třeba jen za závist.
Všichni samozřejmě chlastali, jak jen mohli, ale přesto to mělo svůj rozměr – nepřestávali jsme doufat, že se v té hospodě, tak jako se to stalo v historii mnohokrát, objeví nějaký nový umělecký směr. Neobjevilo se nic.
Bezvýchodnost nespočívalal v tom, že bychom byli na dvoře ostřelovaném kulometem, ale že se na tom dvoře celkem dá žít, takže z něho nikdy nevylezem. Všechny nás spojovala měkká molitanová stěna před námi. Bylo jasné, že v ní ještě nejsme, ale za chvíli se do ní zaboříme a ona nás pohltí a rozloží. Těšili jsme se z toho, že nás ještě nemá."

Viděl Ermitáž a…

"Vždycky jsem se styděl za to, že jsem malíř. Myslel jsem si, že obraz je oproti videu a dalším takovým věcem bezmocný, že je to něco pasívního, co se nehýbe a nijak zvlášť na člověka nepůsobí. Tajně jsem snil, že bych od toho prchl aspoň k animovanému filmu, prostě k něčemu živějšímu. Ale potom, po deseti letech malířského školení, v posledním ročníku AVU, jsem poprvé uviděl velkou galerii, leningradskou Ermitáž. Než jsem tam jel, udělal jsem si skici a podle knihy jsem si všechny obrazy analyzoval – chtěl jsem se už jenom dívat a neztrácet čas. Když jsem tam přišel, málem jsem se vzteky rozbrečel. Cítil jsem se podvedený, že jsem celou dobu vlastně nevěděl, co sdělám. Zjistil jsem, jaká je podstata malování, že sebelepší komputer nedokáže přemostit tolik věcí, jako tito mistři malby. Zjistil jsem, že obraz je živá bytost – něco se v něm narodí."

Spektrum barev, obličej starce, skvrna na ubrusu či paprsek světla pronikající hospodským ventilátorem – to všechno se stávalo předmětem mnohahodinových diskuzí. Kdysi… i teď.

"Dejme tomu Matissovo zátiší, kolem kterého každý návštěvník projde, stráví jeho prohlížením povinných pět vteřin a dalších pět čtením názvu. A přitom stačí obraz prohlížet delší chvíli a on se ti najednou otevře. Vidíš nejen hrnek uprostřed zátiší, ale přímo chlapa, který to maloval, toho Matisse, jehož kdybych potkal a strávil s ním týden hovoru, nedostanu se k němu jako k člověku blíž nežli v onu chvíli. Vidíš hrnek, jednak konkrétní, co měl Matisse v ateliéru, jednak jako věc samu o sobě, absolutně záhadnou. Nejprostší hmota – vrstvy obyčejných barev na plátně – a nejhlubší metafyzika naráz.
Malování pro mě přestalo být pouhou obsesí. Není to žádná legrace, když můžeš zrodit nějaké bytosti. Obraz je svého druhu bytostí, těžko říct, na jaké úrovni.
Obraz je jedna z mála věcí na světě vyňatých z koloběhu karmy. Můžeš udělat různé skutky v životě, ale obraz je najednou jako černá díra. Vytvoříš věc a je absolutně na tobě, jestli vytvoříš věc dobrou, nebo špatnou. I když obraz nemá svou příčinu ve světě věcí ani ve mně. Já jsem jen jakýsi kanál, který to pouští do světa, ale odkud to do mě teče, nikdo neví a já jsem se to dosud nedozvěděl.…"

Nakreslil jsem zlo

"Zjistil jsem posléze, že na „hodné" obrazy (ty s dobrou energií) nejsem dospělý, že mám v sobě spoustu špíny světa. Alena Gálová mi tehdy, v roce 1983, dala několik balíků papíru, já si sedl a začal kreslit a druhý den znova a znova. Nečekaná erupce – během krátké doby jsem nakreslil stovky kreseb. Měl jsem tenkrát po vojenské službě a léčil jsem se z prozření. Místo abych se věnoval obrazům a pozitivnímu v nich, viděl jsem najednou, jak se v kresbách rozpouští všechno mé zlo. Bál jsem se vystavovat, abych to nešířil, ale pak mě lidé přesvědčili, že je v tom nějaká katarze.
Přetrhl jsem nějakou bariéru, kterou jsem do té doby v sobě měl."

Vláďa mluví přerývaně, s dlouhými pomlkami, v očích únavu z koncertu, na kterém se rozdal do vyčerpání.

"Zjistil jsem, že kresbami lze mluvit. Přitom nemají nedostatky slova. Obraz dovede znázorňovat některé paradoxy, a tím je řeší – můžeš je uvidět naráz a z různých úhlů. Při slovním vyjadřování člověk naráží na těžko překonatelné bariéry, stále stejné. Například nemůžeš mluvit o „ničem" – je „nic", které je, a „nic", které není…
Žijeme ve světě, který víc není než je. Kdoví proč si lidé vybírají pozitivní stránku. Světlo žárovky zhasne padesátkrát za vteřinu. Proč vidíme světlo a nevidíme tmu? Není to úplně samozřejmé."

Zpívám v transu

"Necítím se jako muzikant, muzikanti jsou moji hoši v kapele. Na pódiu si připadám v roli služebníka, jako větev unášená proudem. Myslím, že každý normální člověk se dostane do transu, když vyleze před lidi. Nemusí být žádná speciální mystická atmosféra, aby to člověka úplně proměnilo. Nikdy jsem si na to nezvykl. Fungují jakési živé prostory, které se různým způsobem pohybují. Interakce mezi mnou a publikem? Ne docela. To by znamenalo něco jako ping-pong mezi dvěma hráči, ale já, když zpívám, jsem spíše ten míček…
Moje texty jsou, zvlášť v poslední době, o marnosti, se kterou si nikdo neví rady. Každý si myslí, že řešení je zapomenout, Nezáleží, co s tím dělat, aniž by se v onom spěchu zapomělo. Nic nevyřeší žádná transcendence – život je ubohý, ať po něm následuje slavné vzkříšení, nebo nicota a zatracení…"

Následuji své tělo

"Dřív jsem si myslel, že tělo je jen přívažek, jímž se nemusím zaobírat, ale pak jsem si uvědomil: nedá se obejít. Asi před čtyřmi lety jsem se začal znova učit chodit, začal jsem analyzovat stání i těžiště. Když se člověk něčím zabývá, věci začnou dostávat svůj význam.
Cítíme v sobě svoji váhu, aniž ji dokážeme lokalizovat, při chůzi a pohybech se v těle stále něco přelévá. Všechny mají nějaký význam, některé jdou „k tobě" a některé „ven", ale různým způsobem.
Něco se stane v patě a vyústí ve špičce prstu. Kolikrát zjišťuju, že kreslím třeba patama a ruka pouze následuje impulsy. Dřív jsem kreslil špičkou tužky a byl jsem vlastně úplně mimo sebe.
Na kresbě je podobný dozor vidět. Proudu se malíř musí zcela zprůhlednit – jako by byl kanál bez výčnělků, které by proud zdržovaly nebo deformovaly."

Dokonalý divák udělá umění i z kýče

"Ne že bych chtěl obrazy malovat bez ohledu na jejich vzhled. Samozřejmě vždycky nějak vypadají, protože se dělají pro oči, ale přesto je tam malý, ale úžasně důležitý rozdíl – jestli je jejich podoba vlastním cílem tvého úsilí, nebo jen nutným zlem, které zviditelňuje všechno, co se v obraze odehrálo.
Výsledek může být na první pohled velice špatný. Už jen tím se protřídí diváci. Pak vlastně vše, co vynaložili, aby překonali počáteční neatraktivnost obrazu, se změní v rozkoš. Když se díváš na něco ošklivého a najdeš v tom krásu, jsi najednou tvůrce. Existuje kategorie „dokonalého diváka", který se dívá na cokoliv, třeba na kýč, a má z toho rozkoš jako nedokonalý divák z pohledu na Rembrandta."

Jako když dítě maluje koně

"Mám dojem, že v minulosti se v obrazech malovaly věci. Malovat přitom obraz bylo nevyhnutelné, ale především záleželo, co se v něm děje – příběh nebo znázorněná situace. Názor umělce a jeho talent do něj nakonec většinou nějak prosákly.
Teď se všechno obrátilo o 180 stupňů a je důležité, co chce říct malíř. Snaží se vyjádřit za každou cenu, jakýmikoliv prostředky. Vidím to všude. Věci by se měly malovat, jako když dítě maluje koně nebo auto: ono koně nenamaluje, ale „udělá". Reálně existuje třeba v maštali a je jaksi prodloužený až na papír. Neukončený formou svého těla, neuzavřený, ale nekonečný jako všechny věci.
Dospělý, a zvlášť malíř, ho pouze namaluje, i když mnohem věrněji, ale přesto již definitivně odděleného. Dítě nebo třeba australský divoch považuje namalovanou věc za zrealizovanou – není nutné věc pouze vyrobit, ale je možné ji namalovat. Pro mě je to praktický akt, pro malíře akt abstraktní.
Často se říká, že všechno už bylo namalováno a nezbývá než se různě opakovat a rekombinovat, ale zdá se mi, že v posledním desetiletí se malbě příliš nedůvěřuje. Dobře víme: malba je jenom podfuk. Celá 80. léta proběhla ve hře a předstírání. Ale teď je doba zralá na to, vidět svět jako děti."

Telefonuji do klubu Delta, abych si s Vláďou smluvil další schůzku. Ze sluchátka se dovídám, že nerozumím jeho hudbě ani obrazům, a tím pádem ani tomu, co říká. Ta hudba mě trochu zamrzí, ale to už se mi daří rozehnat nebezpečí, že Vláďa definitivně odmítne spolupráci.

Žárlil jsem na chemickou televizi.

"Drogy umělci určitě rozšiřují vědomí, ukazují člověku, co se s dušičkou dá dělat; ale zároveň je to deprimující. Mě to tehdy přivedlo až k pocitu žárlivosti – když jsem zjistil, že chemie je silnější a zábavnější než já sám, a že si to neumím sám způsobit.
Imaginace je strašně namáhavá a nudná věc. Droga je proti tomu jakási chemická televize. Nežli jsem ji poznal, maloval jsem právě proto, že jsem si to neuměl představit – abych onu věc vůbec dostal. Pomocí drogy jsem dosáhl schopnosti vizualizovat si různé věci nebo je nechat zase zmizet. Ale jakmile jsem zjistil, že umím, co jsem si kdysi přál, ztratil jsem potřebu to namalovat.
Od té doby mi stačí představit si věci, promítám si je jako komputer z nejrůznějších úhlů a trávím tím celé hodiny. Někdy je toho tolik, že to maluju kolikrát vlastně jen "ze slušnosti". Moje potřeba malby vyvěrá už z jiných důvodů – jestliže jsem si dříve potřeboval nakreslit třeba klokana, abych zjistil, jak vypadá, teď si ho představím a nakreslením se mi jen trochu zdokonalí."

Nechci lhát o třetím rozměru

"Přitom existují další pozoruhodné vztahy. V životě vidím různé cykly, kdy se mi daří psát, jindy zase malovat, patrně to souvisí s funkcí hemisfér. Když jsem se učil hrát na kytaru, všiml jsem si, že pouhé cvičení levé ruky mě přehodilo někam od pojmového uvažování. Normální člověk žije denním životem ve světě slov – existuje pro něj to, co si umí pojmenovat. Věc, pro kterou by neměl jméno, nespatří, ani kdyby mu stála půl metru před nosem. Nazvat takové věci nepojmenovatelnými zní sice záhadně a romanticky, ale podle mé zkušenosti jsou spíš nudné."

Šedivá obloha za proskleným stropem osvětluje malou místnost v posledním patře smíchovského činžáku. Vláďův pražský ateliér obývaný obrazy, stohy kreseb, grafik a plakátů, prázdnými lahvemi, železnou postelí a v tuto chvíli i námi dvěma

"Třeba hrnek a postel nebo stín jsou věci, pro které máš jména, ale tenhle kousek prostěradla, tento tvar není definovaný, protože je zbytečné nalézat pro něj slovo a nikdo ho tím pádem nevidí a nezaobírá se jím. Při malbě portrétu malíř od oka jako nejvýznamnějšího bodu obličeje opíše dráhu po siluetě vlasů k ústům, prostě projíždí křivkou spojující nejzajímavější místa lidské hlavy – a když se to podaří přenést na plátno, portrét je jakoby hotový.
Mě zajímá, jak vypadají ta nudná místa, která není možné uvidět – vlastní oko ti vždycky sklouzne na dráhu atraktivních tvarů. Napřed jsem se učil nějaké čínské znaky, ale pak jsem přešel k praktičtějšímu konstruování ornamentů.
Jsou tvořené většinou jedním tahem. Ornament znám třeba úplně nazpaměť a násilím nutím oko, aby ho následovalo – dostávám se tak na ona běžně neviditelná místa. Ornamenty jsem napřed neměl rád, protože jsem se o nich učil ve škole jako o něčem dekorativním, tedy pokleslém. Pak jsem jednou stál na strništi u Brněnské přehrady, kde probíhaly myši z jedné díry do druhé, a díval jsem se nezaostřeně do blba. Najednou se mi celá rovina toho strniště nadzvedla po kolena a stala se nekonečnou plání.
Podobná situace je popsaná v Bhagavadgítě, kde Kršna půjčí Ardžunovi boží oči a ten jimi spatří všechny peripetie všehomíra. Když jsem si zkoušel vizualizovat tuto představu, napadlo mě, že souvisí s viděním světa v jedné lince a zároveň v jednom obrazci. Od té doby mám pocit: když chci něco skutečně namalovat, měl bych to udělat jedním tahem. Vytvořit ornament.
Ornament nebo pouhé násobení příběhu v malbě znamená osvobození od rámu – lidé asi nevědí, jaký je ten obdélník pro malíře strašný teror. Při použití ornamentu rám zůstává pouze ve skutečnosti, ale neexistuje již jakožto obraz.
Ornament se mi v obrazech zabydlel, přestože maluju obydlí, chodby, klenby a brány. Jedním tahem maluju třeba chodbu, do níž můžeš vstoupit, ale víš, že je pouhou linkou. Má ale svůj děj, při němž jaksi mimochodem vytvoří třetí rozměr. Přiznávám touto linkou pravý původ trojrozměrné iluze."

Co se děje uprostřed

"Každodenní život je nepolapitelná hydra, absolutní záhada. Přesto se většina lidí tváří, jakoby zacházet s ním nebyl žádný problém. Normální lidé mají naprosto přirozenou vlastnost žít v jakémsi středu, zatímco umělci a různí podivíni tíhnou k překonávání mezí. Já vidím, že přímo ve středu samotném je však také mez nějakým způsobem nekonečná, do sebe zavinutá… a tím strašlivější.
Kdybych se v devíti letech stal Buddhou a od té doby nevěděl o světě, jsem tady absolutně zbytečný – mohl jsem zůstat v nirváně a vůbec se nenarodit. Myslím, že tady žijeme proto, abychom úplně puntičkářsky vyplnili svůj osud. Je samozřejmě dobré dostat se do kontaktu s vyššími i nižšími věcmi, ale není možné žít ve vyšším nebo nižším světě. Jsi člověk, a tím pádem máš povinnost žít jako člověk.
Když se zaobíráš normálními lidmi, vidíš tu strašnou skrytou tragičnost, tragičnost mravence s utrženou nohou, o kterém se nikdo nic nedoví. O tragické každodennosti se nikdy nedozvědí dějiny a ani samotní lidé trpící svou tragédií.
Jestliže se taková situace nakreslí, nazve se groteskou. Rozpo je tam natolik příšerný, že jedině smích ho překlene. Já se ale při malování nesměju ani nemračím, jen se snažím zjistit, jak to je. Skutečná situace se skrze mne nějak nakreslí."

Poznámka V.K.: Prosím čtenáře o shovívavost, text v uvozovkách nebyl mnou autorizován, některé věci jsem nikdy neřekl, jiné jsem řekl docela jinak, ledasčemu co je tu napsáno sám nerozumím nebo je mi to protivné svou pompézností a vševěděním. Pozdější číslo Reflexu otisklo moji reakci na způsob, jakým je tu prezentována moje přímá řeč. Výtisk s ní se u mně nikde bohužel nedochoval. Nicméně, když jsem si to po letech nyní přečetl znovu, už mě to jak to Martin přepsal vytáčí daleko míň, někdy se s tím dokonce i ztotožňuju.

napište sem svůj vzkaz, pokud chcete odpověď, uveďte také svůj e-mail