Křížový výslech – Rockové karate
Rock a pop, 2/8/94

Vladimír Kokolia je mužem mnoha zájmů. Dva ovšem převládají: je jedním z našich i ve světě nejuznávanějších výtvarníků, a zároveň hudebním performerem, zpěvákem a textařem brněnské rockové skupiny E. K tomu, že byl vybrán na horké křeslo křížově vyslýchaného, byly dva důvody. Jednak „Éčko“ vydalo v nedávné době své druhé album I Adore Nothing na značce Rachot Rec., jednak se nám zpovídat osobnost výrazně úspěšně oscilující mezi výtvarnem a hudbou dosud nepodařilo. Vladimír vstoupil do redakce ve chvíli, kdy jsme si ještě naposled z kazety pro inspiraci přehrávali zmíněné album. První otázka proto logicky vycházela ze situace:

Čáp: Jaký to je, Vladimíre, takhle se poslouchat?

No, je to hrozný… Já se slyšet nemusím, když to není živě. Ale při nahrávámí jsem musel – když byla smíchaná písnička, sedli jsme do auta, jezdili v lesích a pouštěli jsme si to. Takže už jsem zvyklej.

Bezr: A nenabourali jste v tom autě? Éčko není moc uklidňující kulisa…

Co se ti může stát, když jedeš v Absolutním Trenažéru? Nás ta hudba hrozně uklidňuje, je to pro nás spíš takové osvěžování, žádný nátlak nebo dokonce exprese.

Korál: A přitom slovo exprese je v souvislosti s tvým projevem často uváděno. Jak ty sám tento pojem chápeš?

Začíná na „e“, ale jinak s ní nepotřebuju mít nic společného. Jestli existuje něco, co se má vyjádřit, tak se to stane samo a je jedno, jestli se u toho řve, nebo je potichu. Jen tomu udělat cestu. Je to jako v asijských bojových uměních: v těch nejexpresívnějších okamžicích člověk musí být v pohodě.

Čáp: Jak ty sám vnímáš hudbu, když stojíš na pódiu a slyšíš ji kolem sebe?

Já v té chvíli vidím, že se nedá nic odkládat, ani se nedá myslet, že za minutu udělám to a to. Člověk je na hraně nějaké vlny, která se valí a on se musí strašně hejbat, aby zůstal na místě. To, jací jsou lidi v sále a jak hrají Venca s Pepou, dělá dohromady energetické pole, které mě ovládá, jednou se mnou mrskne sem, pak zase támhle, až se tomu sám divím. Chci říct, že za to, co se se mnou na pódiu děje, vůbec nemůžu. (smích)

Čáp: Ovlivňuje tě to pozitivně i negativně?

Mě baví, když z lidí jde dohromady nějaký tvar. Někdy to má skoro tvář. „Slušné“ publikum je možná horší, než když lidi hulákají a prudí.

Kománková: Je ve zpěvu a hraní hodně improvizace?

Improvizaci se člověk neubrání, občas mi kluci na pódiu připravují nečekané okamžiky. Nebo já jim. Ale v podstatě platí, že písničky hrajeme přesně v té formě, která nám připadá maximální a jediná možná.

Bezr: Na rozdíl od první desky, která je řivá, jste tentokrát točili ve studiu. Jak ses vypořádal s tím, že tam
nebylo publikum?

Není tak těžké se do toho dostat. Nakonec i před publikem je člověk sám. A Volkmar byl docela výborné publikum – nahrávali jsme v jeho studiu v Černém lese v Německu čtrnáct dní, bez časového tlaku, když jsme se na to zrovna cítili. Byl to veliký přepych.

Kománková: Pracovali jste tedy ve dne i v noci?

Jo, ale ne že by jeden budil druhého, že to na něj právě jde… Prostě jsme se mohli starat jen o hraní. A jako mimochodem jsme tam pro zahřátí udělali ještě dva koncerty. Uvažovali jsme zas i o živé nahrávce, ale studiová nakonec vyšla podle našeho názoru stejně živě. Dávali jsme si bacha, abychom odolali okouzlení technickýma možnostma. Na nahrávce zůstal doopravdický zvuk, co je na ní slyšet, to zahrajeme bez playbacků na koncertě. Když jsem něco zmastil, zkusili jsme to znovu, ale skoro vždycky byla nejlepší ta první verze. Byli jsme naladěni perfekcionisticky, ale ukázalo se, že jsou důležitější věci.

Čáp: Tvoje texty se mi jeví až blakeovsky vizionářská. Jak se k nim staví kluci z kapely? Konzultujete je?

Hlavní věci jsou jasné bez říkání. Jinak máme, jako asi každá skupina, za ta léta takovou kryptickou mluvu, že si nemusíme přímo ani říkat, že je to blbý a už to předěláváme. Ale někdy na to není čas – když jsme nahrávali, ke třem písničkám nebyly texty a ještě poslední den jsme nevěděli, jestli jeden vůbec bude. A byla to zrovna písnička, která to všechno završovala. Byli myslím rádi, že jsem to nakonec sesmolil.

Čáp: Mluvil jsi o „završení“. Myslel jsi nahrávání desky nebo její koncept? Můžeme ji vůbec chápat jako
konceptuální záležitost?

Pro nás je daleko důležitější hrát než nahrávat. E existovalo dva roky, aniž by mělo jakýkoliv demáč, takže jsme ani nevěděli, jak to zní. Mně se líbí, když se hraje v reálném čase, nahrávka jako by reál nahrazovala. Že jsme ji teď zas uskutečnili se prostě přihodilo: všichni jsme zrovna měli čas, a hlavně se objevil člověk, který byl ochotný to neuspěchat, který výborně slyší, a ještě k tomu je velký fanoušek téhle muziky.

Čáp: Mě hlavně zajímá, jestli existuje nějaká „nit“, která je společná všem písničkám?

No, snad to, že některé jsou o „Ničem“. Nic je myslím docela důležitá věc, která se lehce přehlédne. My jsme odborníci na Něco, ale to nenápadné Nic nás nakonec vždycky dostane. To je ale vlastně spíš téma než koncept. Koncept tam možná nějaký je, ale kdyby se dal říct ve větě, tak ji řeknu a nebudu se trápit s cédéčkem.

Handlířová: Cítíš nějaký hudební posun mezi první a druhou deskou?

Myslím si, že ta nová je veselá, pozitivní. Přetím, i když jsme se nesnažili o žádnou opozici, chtě nechtě jsme se do ní dostávali. Takže dřív to bylo temné, se záblesky světla. Jestli je to teď ještě temnější, tak už to na nikoho nesvádíme.

Čáp: Před časem prý koupil práva na vaši první desku Pavel Maruščák (Pavian Rec.). Dočkáme se jí konečně na CD?

Jsem rád, že ji mezitím nevydal, protože by si lidi mohli myslet, že je to tohle nové album. Vydat by ji mohl právě teď, teď by to myslím mělo cenu. Nic přesnějšího ti ale neřeknu, dlouho jsem s Pavlem nemluvil.

Bezr: Proč byla vlastně pauza mezi deskami tak dlouhá?

Já jsem byl půl roku v San Francisku, takže jsme nehráli. Mezitím se rozjel Dunaj, začal jsem na Akademii atd. Obyčejně nehrajeme příliš často, abychom nechodili na svoje koncerty jako „do háku“. Každé hraní musí být speciální příležitost. Dost muziky na další cédéčko jsme měli dávno, ale, jak jsem už říkal, nahrávání je pro nás druhořadé, důležitější je, když se to odehrává v reálném čase na pódiu.

Bezr: Ale i v době pauzy jsi několik textů dal jiným kapelám, třeba Dunaji. Je rozdíl mezi tím, co píšeš pro sebe a pro jiné? A rozlišuješ to vůbec, píšeš cíleně pro určitou kapelu?

Mě jde psaní čím dál tíž, a jednou mi to pravděpodobně přestane jít úplně. Psát umím jedině pro sebe. Ty věci pro Dunaj bych si ale někdy
docela rád zazpíval.

Čáp: Nepotvrzují placky moji dávnou domněnku, že Éčko stejně jednou dojde k tomu, že potřebuje bubeníka?

Řekl bych, že placky tam nemáme proto, že by se nám nedostávalo rytmu. Já ani moc nejsem na vytváření nějakých strojových rytmických struktur – ačkoliv mě nedávno Koudelka (bubeník Dunaje-pozn.red.) před kolektivem pochválil! Spíš chceme udělat pohyb slyšitelnější, víc ho zfyzičtit. Nejraději, kdyby každý pohyb těla nějak zněl.

Kofroň: Při živém vystupování je zajímavý kontrast tvého pohybu a statičnosti Vency a Pepy. Vznikl spontánně nebo je to vědomá stylizace?

Takhle to vypadá odedávna, takže to asi vzniklo samo. Já nic nenacvičuju, leda svátečně, když v šatně mají velká zrcadla. Jako třeba na Deltě, tak tam na sebe dělám ksichty a kulturistické postoje. Ačkoli asi už přichází čas, kdy budeme třeba pomocí videa hledat díry v choreografii. Zatím se koriguju jen zevnitř.

Korál: Na pódiu stále používáš stříbrnou pásku přes oči. Vidíš skrz ni něco?

No, nezabiju se.

Čáp: Vznikají pořád ještě obrázky, související s písničkami?

V cédéčku je knížečka, kde je pár kresbiček. To, co teď maluju, jsou takové spletité struktury – nemá cenu, abych to teď tady vysvětloval. Ale jeden motiv, prstenec, je použitý jako potisk disku.

Bezr: Je stejný člověk Vladimír Kokolia – výtvarník, a Vladimír Kokolia – rockový zpěvák a textař?

Já nevím. Já tam nepotřebuju hledat souvislost.

Bezr: Chodí tvoji studenti na koncerty Éčka?

To mají přímo v osnovách! (smích) Já se z nich učím zrovna tolik, co oni ze mě. Je to zajímavé, být s nima v tomhle věku, kdy zrovna lezou z kukly a protahujou splihlá křidýlka. I když se říká, že dvacetiletých géniů je všude plno, ale čtyřicetiletí nejsou pak žádní.

Kománková: Souvisí to s jejich usazením?

Nejde ani tak o to být geniální, ale naučit se, co dělat sám se sebou, získat odstup. Je v tom ovšem paradox: když máš jenom odstup, tak ztrácíš vnitřní důvod proč to děláš, a když jseš naopak po uši v tom, ztratíš se sama, nevidíš, co vlastně děláš. Oni musí umět ovládat oba extrémy naráz.

Kománková: Ten odstup je těžké získat.

Pro někoho je zase těžké se do toho „hodit“. Každý je jiný, a každý má svoje osnovy. Má i „zakázanou oblast“, kam se nesmí pouštět, protože tam je to pro něj nejsnadnější.

Kofroň: Mluvil jsi o „zakázaných oblastech“. Máš je taky a jaké jsou?

To je těžké na sobě sám poznat. To většinou musí říct člověku někdo jiný, v malování kolega, kritik nebo pedagog, ale i tak je to nejisté. Já nemůžu poznat, jestli si sám sobě už dávno nelžu, a jestli bych neměl nechat malování toho, co dělám už několik let. V muzice je to jinak, ve skupině jsme tři a jeden druhého včas sekne přes prsty.

Čáp: Čeho se, Vladimíre, v životě bojíš?

Ničeho. Samozřejmě, když jdu v noci lesem, tak mám vyvalené oči. Ale to není strach. Člověku se nemůže nic stát – i když tě například mučej, furt je to život, a možná je to pořád lepší, než kdyby místo tebe mučili někoho jinýho. Ale já nechci být Buddha, který se nenechá ničím vyvést z rovnováhy. Baví mě rozčílit se, mít radost, bát se. Lépe řečeno, kohosi ve mně to baví, a tomu se nemůže nic stát… Možná přece, že se trochu bojím – když zrovna nevyciťuju, kam přesně jede ten Absolutní Trenažér. Když jdeš po čichu, jakoby tě vlastní pach mohl svést ze stopy.

Korál: Je to pro tebe náročný střídat roli seriózního učitele na Akademii s rolí divokého rockera?

Není. To se prostě přihodilo, že kapela hraje, je to strašně stabilní sestava a můžeme to kdykoli rozpustit. Já bych s nikým jiným než s nima nehrál. Přihodilo se to s Akademií, přihodilo se, že mám rodinu a tři děti – nepotřebuju být Jekyll a Hyde, střídat převleky, to jsou prostě různé životní situace, které se přihodily tak jak jsou. Mně se zdají nornální a bavím se jima.

Kofroň: Sleduješ další hudební aktivity svých spoluhráčů v dalších kapelách?

No, spíš příležitostně. Dunaj se mi teď dost líbí. Rale, ve kterém hrajou kluci akusticky s Takumi a Cynthií, jsem viděl, když se náhodou vyskytli v galerii Behemot a nenechali se nutit, aby zahráli.

Bezr: Budete dělat k nové desce klip? A pokud ano, bude ovlivněn tvými výtvarnými názory?

Chtěl bych, aby ta hudba byla taky vidět. Na klip jsem ale ještě nedostal takový nápad, který by mě úplně uhranul.

Lindaur: Je pro tebe klip důležitým novým médiem, nebo jen součástí byznysu?

Z klipů, které vidím v televizi, mě bolí oči. Jsou většinou předimenzované ve střihu. Udržujou tě v takovém vyhoněném napětí: ukážou ti něco, co vypadá jako ňadro, a pak zjistíš, že to bylo černochovo rameno. Jsou to chytré pasti na oči. Ten náš doufám nebude tak agresívní; po proniknutí do MTV neprahnem, stejně jako se nám nijak nechce pořádat obrovské reklamní kampaně a uctívat zákony byznysu.

Korál: Existuje nějaká hranice, za kterou nejsi v byznysu ochoten jít?

Hrajeme za peníze a nemyslím si, že jsme levní. Tím jsme do byznysu vstoupili. Nic si předem nezakazujem, nemáme žádné undergroundové krédo, jenže například televize je opravdu neskutečně mocná a pitomá. Já si raději za svou pitomost můžu sám. Všechny slavné kapely v rozhovorech vzdychají, že by se strašně rády vrátily zpátky do klubů, k reálnému kontaktu nablízko. Tak my si tenhle přepych dopřáváme teď, bez té nadbytečné odbočky směrem vzhůru.

Lindaur: Usměrňoval tě někdo hlasově při ročení desky?

Já jsem se pořád všech vyptával, pídil jsem se po nějaké korekci.

Lindaur: A trénoval jsi před nahráváním hlas?

No… Chodil jsem do lesů a řval jsem.

Čáp: Nevadí ti, že posluchači, kteří neumějí anglicky, budou ochuzeni o textovou dimenzi několika písniček, které
jste natočili v angličtině?

Já si nemyslím, že dobrý posluchač bude vždycky sedět jak pěna a poslouchat v zátahu celé cédéčko. My jsme nahráli něco, co je pro nás úplně kompletní věc, ale on dostat kompletní informaci hned nemusí, bude poslouchat, co se mu líbí. Asi tři písničky byly napsané přímo v angličtině, jednu z nich jsem nakonec ani v bookletu neuměl přeložit do češtiny. Kdo by chtěl skutečně bádat, o čem to všechno je, možná by tam něco našel. Ale já si nedělám iluze, že takoví lidi jsou. Budu úplně spokojený, když jim tak třikrát přeběhne mráz po zádech.

Kofroň: Připadá mi, že současná podoba Éčka se dostala až na určitou extrémní hranici projevu. Dovedeš si představit, kam ještě zajít dál?

Ještě je strašně moc věcí, které musíme udělat. Asi půjdeme směrem k ještě většímu zjednodušení, zbytečné věci budeme odbourávat. To je ale u nás konstantní stav. Na co dřív kluci potřebovali pět not, na to jim dneska stačí jedna a je tam toho víc.

napište sem svůj vzkaz, pokud chcete odpověď, uveďte také svůj e-mail