Renata Fryšarová, "Některá média šíří informační zápach", Rozhlas, 17/2/97

Řekl jste, že jednou z možností, jak se dívat na obrazy je výstavu proběhnout a vrátit se k těm věcem, které vás nějak zaujaly, byť negativně. Co musí divák překonat potom, aby obrazům porozuměl?

Vypadá to, že divák skutečně musí překonávat překážky, pokud se nechce na obrazy dívat jen informativním způsobem. Hned po prvním vržení pohledu mívá nutkání odběhnout k dalšímu exponátu. A jestliže přece vydrží na místě, musí očekávat dlouhé trapné okamžiky, kdy mu obraz nic neříká, neskutečně jej nudí anebo mu připadá jak schválnost. Ten moment se musí překonat, pak všechno najednou vypluje. Myslím tím prostor obrazu. Připomíná to efekt populárních počítačových obrázků Magické oko. Specialitou obrazového prostoru je, že vás potřebuje ke své existenci. Pouze vy jej pozorností držíte při životě stejně jako proud vody drží pingpongový míček na vrcholu vodotrysku.

Někdo, kdo zná okolnosti tvorby nějakého umělce a orientuje se ve výtvarném umění a zná kontext, možná bude mít chuť překonat nudu nebo okamžik, kdy bude mít pocit, že obrazu nerozumí. Ale co naprostý laik, který jde výstavní síní způsobem "vpravo nebo vlevo hleď"?

Je jedno, jestli je člověk laik. Často právě odborníci hledí, aby dostali z obrazu všechny informace na první pohled.; zahleděním by nejspíš přišli o svůj pěstovaný odstup. Podle mne rozhoduje důvěra, nakolik se člověk plátnu vydá. Pro obraz nemusíte být teoretik, stačí být milovník umění. Přicucnout se a držet. A na druhou stranu se vám takto "otevře" geniální dílo stejně jako kýč. Rozdíl mezi nimi se tím ovšem nesmazává. U dobrého obrazu cítíte, jak do vás při koukání "teče strašlivá pravda", u špatného zůstane jen rozplizlost.

Co by měl člověk, "když se přisaje", nasát? Jaké sdělení či informace na něj konkrétně ve vašich plátnech čeká?

Já žádné informace nevkládám. Asi se nám teď v rozhovoru začíná rýsovat rozdíl mezi dvěma světy, a sice světem informací, komunikace a na druhé straně světem - já vlastně ani nevím čeho. Ale mám chuť říct světem skutečným. Dám vám příklad, který to snad objasní: zastavíte na červenou, červená pro vás je signálem "stát". Kdyby úmluva zněla., že se bude vždycky zastavovat na jiné barevné světlo anebo třeba na klepnutí paličkou, provedla byste stejnou akci. Žijete podle informací.
Teď si představte něco jiného, že jste se zahleděla do zářící červené barvy. Ta vás v okamžiku pohltí a rázem jste uprostřed toku vzpomínek a obrazů. To je přece diametrálně odlišné zacházení s červenou.

A také diametrálně odlišný svět.

Když se náš život bude skládat jen z reakcí na signály, staneme se možná v praxi velmi úspěšnými. Vycvičíme se jako pokusná zvířata na efektivní probíhání labyrintem. Nemůžeme se zdržovat. Avšak pokud se nám podaří do života vnést ono zastavení - které může mít různou formu: zahledění, zaposlouchání atd. (ale třeba i poválení vína po jazyku, dokud neucítíme jeho "ocásek") - věci pak přestanou být nahraditelnými signály, a každá z nich bude mít svůj osobní "tah". Který nás přitahuje, jak věřím, blíž ke skutečnosti.

Informace ale přece potřebujeme.

Myslím, že už dneska začíná být sebezáchovné to, co dřív bylo synonymem pro ignoranci - totiž bránit se informacím. Nemůžu jít po městě, aniž bych neviděl billboardy. Můžu se vycvičit, že je budu ignorovat, ale jak pak poznám, že neignoruju něco, co bych za normálních okolností rád viděl? Reklama mi říká: přijmi mě, anebo si dej klapky na oči. Proto jde o demagogii, když pan Železný doporučuje, abychom prostě přepnuli, když se nám TV Nova nelíbí. Hrdě se hlásím k panu Mlynářovi z Respektu, stejně jako on jsem v životě neviděl zpravodajství Novy ani jsem nečetl Blesk. Tahle média šíří informační zápach - a když se mi to nelíbí, mám si podle nich zacpat nos. Jenže já chci normálně dýchat!

Hrdost vám chválím. Ale jak potom vlastně víte, co je na TV Nova tak odsouzeníhodného?

Vidím dopad. Dívat se na to by znamenalo, jak říkají dealeři, "první dávku zdarma", která by skončila poslušným nakupováním v teleshopu nebo voláním do klubu. Po roce 89 se všichni lidi zvenku ptali umělců: co budete teď dělat, když nemáte nepřítele? A hele, tady je něco, čemu se musíme bránit možná ještě urputněji. Protože tohle je ještě přítulnější dáreček než socializmus.

Na mysli tedy máte konkrétně: najdi si tu svou pravou svěžest..., když jsem ji viděla poprvé, nevěřila jsem..., paní Helena pere...

Co to je?

Slogany mých "oblíbených" televizních reklam.

Aha, teď jsem se dostal ke kritice reklamy a médií, jenže původně jsem měl na mysli nebezpečí záplavy informací vůbec - to je i těch "dobrých", autentických nebo odborných. Tady zatím necítíme potřebu se bránit, ale brzy to myslím přijde.
Říká se, že australští divoši jsou vlastně příšerně zaměstnaní celý den. I když zdánlivě nic moc nedělají, v jednom kuse musí udržovat řeč s duchama věcí, všechno je pro ně totiž živé. Evropě se podařilo rozvojem fyziky duchy věcí vyhubit, a tak se najednou objevila zvláštní věc - volný čas. Jenže hustota všech těch informací dneska způsobuje, že už žádný čas nemáme, jak tak doháníme permanentní informační zpoždění za konkurencí. Jsme tím zaměstnaní, nebo lépe řečeno, zakletí, daleko příšerněji než kdy byli divoši. Mě se zdá, že když se nám zpětně každému podaří pomalu oživovat v našem světě kameny, stromy a kopce, že se tím ten dým informací aspoň z části zažene.

Když se řekne Kokolia, většině se v paměti objeví obraz pokrytý labyrintem linií. Co jsou zač ta vaše "síťová" plátna?

Možná, že jsem výjimečně neschopnej. Dovedu si jakžtakž představit bod. Čára je těžší, plochu už musím hodně fabulovat. S objemem už vůbec nevím co. Ale rád bych se naučil myslet v mase, protože jde současně o vzorec myšlení, a je rozdíl, jestli si myšlenky navlíkáte po korálcích nebo jestli jdou v tlustém proudu jako třeba vítr. Pořád se obírám tím, co mi vlezlo do hlavy kdysi během dnů strávených před vzdutou hladinou Tichého oceánu. Snažím si od té doby představit tu masu vody, ale řekněte mi, odkud má člověk začít? Když si přitom přejete představit nejraději všecko, všechny vlny, vnitřní proudění, odrazy, jednotlivé částečky vody, i to, že ta samá voda sahá až k Japonsku. Schází nám na to prostě smyslový orgán.
Pokouším si ho vypěstovat tím, že maluju takové sítě nebo dráhy, které opisují prostor. Dřív to byly jen jednoduché smyčky. Časem jsem je protáhl do nekonečné roviny, tu jsem se pak naučil zabalit jakoby do roury, rouru do prstence atd. Nezní to moc bláznivě?

Zní.

Malováním se tyhle tvary bifluju, takže je umím vidět z různých pohledů, asi jako když se modelují na počítači. Mohl bych je nakonec sám na počítači vytvářet, ale možná že tady jde víc o ten "sportovní prvek", o námahu a čas tomu obětovaný, a ne o výsledek. To jsem popisoval ale svůj problém. Diváka to ani nemusí zajímat, ten si z plátna může vykoukat svoje.

Na čem právě pracujete?

Já nevím, mám to všechno napsané v diáři. Musel bych se podívat, a ani se mi nechce. Je toho o něco víc než stačím, ale snažím se ze všech sil nespěchat. V téhle chvíli mě zrovna nejvíc baví ilustrování ještě rozepsané knížky Luďka Skočovského o operačním systému UNIX. V Trigonu vychází knížka Rogera Gilbert-Lecomta Škvíra s kresbami a originální grafikou. S mou kapelou E, tedy s Josefem Ostřanským a Vladimírem Václavkem, se chystáme na zkoušení nových věcí.

Od roku 1992 jste se stal vedoucím pedagogem Školy experimentální grafiky na pražské Akademii výtvarných umění. Co vám přináší práce se studenty?

Snad existuje pravidlo (jakýsi Zákon zachování vlivu), že učitel i žáci se od sebe učí stejným dílem. Moji studenti mě většinou dost baví, správně bych ani neměl brát plat... I tak to ovšem přináší starost, pořád se modlím, aby jim malování nakonec dalo smysl. Naše osudy jsou pro tuto chvíli prolnuté, a sice proto, aby jednoho dne sami měli svůj vlastní umělecký osud - to je přece příšerný paradox, když je zároveň nesmíte a přitom musíte maximálně ovlivňovat!

napište sem svůj vzkaz, pokud chcete odpověď, uveďte také svůj e-mail