Snad bylo by splněním jednoho humanistického ideálu, kdyby se umění mohli věnovat všichni, kdyby kdejaká banální lidská aktivita byla završena v umělecké dílo. Bylo by to krásné, ale praxe ukazuje, že existuje cosi jako kritická masa umělců, čili počet, při němž shromáždění umělci už jsou zcela nesnesitelní. Neprůstřelné kruhy ignorantů, obklopující odedávna tvůrce, patrně mohou být vyloženy jako nutný prostředek zachování ekologické rovnováhy.
V srpnu se sjelo do Hanoveru více než tři sta mladých umělců z takřka všech států Evropy, aby zde na veletržní půdě po tři týdny tvořili, a poté Sommer Atelier otevřeli veřejnosti. Entuziazmus Davida Gallowaye, iniciátora Sommer Atelieru, vitalita organizačního týmu, podpora sponzorů, účast místních firem na technickém zabezpečení akce, a ovšem změny ve východní Evropě učinily tuto ideu, před třemi lety utopickou, skutkem. Většina umělců byla vybrána na základě doporučení kurátorů z jednotlivých zemí (z ČSFR Valérie Löwitová a Jiří Valoch), zbytek na základě vlastních přihlášek, které prošly komisí. Naše barvy hájili: Jan Ambruz, Josef Häring, Tomáš Hlavina, Vladimír Kokolia, Petr Kvíčala, Marian Palla, Vladimíra Sedláková, Jan Sekal, Miroslav Šnajdr, Dušan Štraus, Pavel Sůva a Laco Teren.
Umělci pracovali od rána do noci. Atmosféra byla vynikající. Navzdory tomu, že kritická masa byla mnohonásobně překročena, byli snesitelní, vzájemně vstřícní a laskaví. Celková úroveň prací byla pro mě překvapivě na výši, z propozic akce nebylo totiž předem příliš zřejmé, jak vysoko bude laťka položena. Technicistní bezútěšnost buněk montovaných z panelů, jejichž labyrint zabíral dva obrovské pavilóny, se podařilo po třech týdnech práce umělcům přemoci, a výstava začala vypadat skvěle. Sommer Atelier, mimochodem synchronizovaný s dalšími událostmi velkorysého kulturního programu, který má k pověsti Hanoveru jako světového veletržního města přiřadit ještě prestiž centra uměleckého, se těšil obrovskému zájmu veřejnosti, stopaři talentů slídili, umělci se seznamovali. Bylo to cosi báječného.
Na druhé straně musím říci, že to bylo cosi strašlivého. Totiž vidět třista umělců, vesměs - přes veškeré vnější projevy - nenávratně do sebe zahleděných, z nichž každý úzkostlivě se drží svého "malého pocitu", tvrdíce přitom, že komunikace je oním pravým jádrem jeho umění, kterak ukazují zrakům veřejnosti nejen svá díla, ale mimoděk i celou nahodilost, tragikomičnost osobních ambicí a images, tedy vidět to ve třistanásobném vydání, bylo o něco víc než dojemné. Sice to trochu vypadalo, jakoby se zmíněný humanistický ideál: co občan, to umělec, konečně realizoval, (nakonec větší část exponátů mohla u běžného návštěvníka vyvolat to typické: to bych dokázal taky!), ovšem ukázalo se, že v takovém případě by ze světa zřejmě zmizela kategorie diváků, všichni by byli Narcisy, zajatými vlastními obrazy.
Akce to byla monstrózní, snad by se dalo považovat ji za vzorek evropského výtvarného mládí, vyvodit diagnózy a prognózy. Oko statistikovo zaznamenalo, že tři umělci si postavili v kóji domeček, čtyři nezávisle na sobě vylepili přidělené stěny téměř shodnými útržky pomalovaných papírů, auto okolorovali bláznivě dva umělci, dvanáct jich použilo zrcadlově obrácené písmo, počet umělců pracujících s počítači odpovídal počtu těch, kteří vsadili na suché větve a kmeny. Atd. Avšak takřka u všech instalací jsem našel společného jmenovatele v jednom aspektu, který si dovolím malinko rozvést.
Všechny mířily na diváka, byly na něj nastražené, očekávaly ho, a třebaže přitom manifestovaly všemi prostředky vlastní suverenitu, byly tu jen kvůli druhé straně, důvod jejich existence tkvěl v tom, aby byly ukázány. Přirozeně, na výstavách se zpravidla exponáty ukazují, absurdní by byl opak, a zdá se nejen samozřejmé, ale i žádoucí, aby umělci tvořili kvůli divákům; tady jde ale o to, že je jistý rozdíl mezi tím, co ukazuje dílo samo, a co autor dílem ukazuje. Tenhle zdánlivě subtilní rozdíl ve skutečnosti vymezuje odlišnost základního řádu. Když autor něco dílem ukazuje, znamená to, že dílo používá, že je má pod sebou. Díky tomu může zařídit, aby nějak vypadalo. Vypadat musí tak, aby činilo určitý dojem. Je odsouzeno žít ve světě názorů, z nichž a pro něž bylo navrženo. Návrhář je však spokojen - šlo mu přece o komunikaci.
Avšak v druhém případě, kdy nikoli autor, nýbrž dílo ukazuje, ten pravý život se neodehrává ve veřejné interakci, uměleckému objektu přináleží jeho svět, a pokud z díla chceme něco mít, musíme jít za ním, třebaže to bude vyžadovat námahu; umělec je tady totiž spíše porodníkem, pomáhajícím dílu do viditelného světa, a není to tedy jeho problém, jak dílo vypadá - vzhled např. obrazu, který je u návrháře prostředkem či cílem, je tady vlastně jen zbytkem po všech těch věcech, které nejsou na obraze vidět na první pohled. Dílo používá umělce, a je v pořádku, jestliže jeho vlastní záměry a názory vyblednou, aby neobarvily novorozence víc než je nezbytné. Představme si, že umění je něco, co se nachází v pytli, potom tedy to v Hanoveru vypadalo tak, že všichni autoři se pokusili obrátit pytel naruby, vyvrhnout vnitřek na diváka (mimochodem, častým motivem bylo, že pytel je prázdný). Ale já myslím, že takto se s čímsi zásadním zcela míjíme, myslím, že divák musí dát hlavu do pytle, a čím dále za dílem půjde, tím více z něho bude mít, ať už je pytel prázdný nebo ne. Instalace v Hanoveru to nijak zvlášť nedovolovaly, na to byly vesměs příliš nápadité, dotažené, inteligentní, spontánní, zajímavé, alarmující, atd. Vždy ukazující.
Nechci hodnotit tyto dva přístupy. Jen konstatuji, že ten druhý je dnes nepoměrně vzácnější, ba kdybych se s ním nesetkával v mnohých dílech minulosti, bál bych se, že je to jen má spekulace. Zato ukazování, voyerizmus, se nám dnes snad zdá být jedinou formou sblížení publika s výtvarným uměním, nevíme ani, máme-li potřebu plodnějšího vztahu. I ignorant bývá čumilem, takže atraktivní artefakt jej nakonec i proti jeho vůli zasáhne; je to od návrhářů uměleckých objektů velice milé, že se neuzavírají do sebe, že tvoří fakticky politické umění. Ale možná, že ignorovat ignoranty, upustit od osvěty nemusí být tak nemorální, je to - jak o tom padla řeč v úvodu - vlastně ekologické. Možná, že by se dalo tvořit jen pro spřízněné duše. A těm ulehčovat cestu by bylo skutečným hříchem.