Obraz i text jsou ke čtení, tj. čítání jednotlivých svých částí k sobě. Vzájemný způsob (interval, vůně, barva, proporce, "logika") částí odpovídají logice věci, o které obraz nebo text jsou. Když mám možnost číst jedním duševním okem obraz a druhým text, můžu doufat, že se jejich perspektivy proloží, a tím se i potvrdí ze stanoviskek dvou svědků skutečnost, že věc za nimi opravdu je. Jedním okem bych přece nemusel poznat, nejde-li náhodou o fantóm. Logický prostor věci také díky tomu uvidím prostorově, čili můžu mít páru o své vzdálenosti od věci. Že je tak a tak mimo mě. To je důležité, jde totiž o věc, ne o to, jestli se zrovna píše, maluje nebo co jiného. A tak nejde ani o materiál, který věc může eventuálně poskytovat k malování, psaní, atd., tím bychom skončili u obyčejné exploatace. Životodárnější je vlastní srozumění s tím, že věc je mimo nás, že vůbec sama o sobě je, že má svou osobnost. Myšlenka, že by mohlo existovat ještě něco jiného než my sami (náš samotný svět) je pro nás přirozeně absurdní, ale vyvádí nás ze zakletí. Píše se a maluje snad proto, že z obrazu můžeme vyčíst tvář věci, z textu její jméno. To je víc, než se dalo původně očekávat.