Sport upřímně nenávidím. Deprimuje mě, s jakou samozřejmostí se mu daří zastírat, že nemá žádnou podstatu. Podléháme hromadné sugesci, že dosažení nějakého počtu bodů znamená báječnou a světodějnou věc, ale co to vlastně je? Co je nám vůbec po tom?

Nejdůležitějším úkolem realizačních týmů je přesvědčit sportovce, že vynakládá svoje úsilí pro něco velice reálného. Výkon je zapsán do tabulek, odkud si jej možná vytáhne komentátor příštího přenosu. Ocitnout se na pěkném prvním, druhém, desátém místě se považuje za úspěch, a mimo jiné také za nezpochybnitelný fakt. Navíc potvrzený autentickou námahou.

Přesto svět sportu postrádá realitu – obdobným způsobem nebyl skutečný například ani minulý režim (ať jsme dělali, co jsme chtěli). Vyfabrikovaný svět může mít všechny parametry přirozeného světa, jenom jeho kořeny se nedotýkají neznámé hlubiny, nanejvýš stěn květináče, kterým lze šíbovat sem a zase tam. Proto když krize přivede sportovce ke zpytování vlastní motivace, zjišťuje, že za zdánlivě racionálními důvody, kterým důvěřivě obětoval životní čas (být první, překonat magickou hranici tolika a tolika vteřin apod), číhá smysluprázdno, bohapusto, absurdno. Na druhé straně může každý být mistrem světa v radosti z pohybu a ze hry – pořádat mistrovství světa k tomu ani netřeba.

Sám jsem nikdy nesportoval, z pachu tělocvičny se mi navaluje. Před mnoha lety, v době vynalezení sloganu Buď fit!, pozorovali jsme v rodinném kruhu televizní skupinku rekreačních sportovců, kteří se v lese vrhli na hráň metrových polen a přeskládali ji tam a zase zpátky. Moje babička nad tím dostala záchvat smíchu. Tato udřená vesnická žena nemohla pochopit, že to někdo může myslet vážně. Nikdy jsem nebyl na fotbale ani na hokeji. Nechápu to, a tudíž bych snad měl také připustit, že svět sportu je neskutečný jen pro mně. Nenávidím jej stejně upřímně jako umění. Potom ale nevím, proč pokaždé v okamžiku, když borec či borkyně přibíhá do cílové rovinky, mi vhrknou slzy do očí.

V.K.