řeč V.K. při vernisáži
(hrála Dáša Voňková a nudle vyráběl Čaj Jun Či)
Využívám své naprosté neznalosti oboru, která dosahuje až takových rozměrů, že tkaní gobelínů a výroba nudlí mi připadá málem jako stejná věc. Jako stejné umění. Všiml jsem si, že v obou případech se zachází s vlákny, třebaže v opačném smyslu: pan Čaj Jun Či přinesl hroudu látky připomínající těsto a vytahuje z ní jakési nitkovité útvary. Naše ženy by naopak bezpochyby dokázaly i z těchto vláken utkat svoji látku.
Zacházení s vlákny je vlastní jim, ale vůbec je společné celé této době, jsme spojeni vlákny, komunikujeme vlákny, přenášíme vlákny energii, hlasy, obrazy, příběhy a peníze. Vlákna jdou křížem krážem naším světem a stále více našeho světa prochází jimi. A část už z nich ani nevychází. Moci splétat tahle vlákna, namotaná na zeměkouli jako na špulce, zamená mít moc, a to tím větší, čím více života se na zemi odehrává skrze vlákna a uvnitř vláken. Vlákno je dnes takovým reprezentantem moci, jakým kdysi byla čára na obraze (obě mají tu moc tvořit svět). Je nebezpečné dotýkat se vláken na zem spadlých, tak jako dříve bylo nebezpečné zabývat se čárami, čarováním.
Moc novodobých vláken je umožněna jejich vodivostí. Ať jsou skleněná nebo z kovu, musí být schopná vést elektrický signál. Vedle toho vypadají vlasové nudle vytažené z těsta nebo příze, ze které byly utkány tyto tapiserie, jen jako nefunkční a čistě dekorativní metafory těch pravých vláken (těstoviny lze alespoň uvařit, ale na tapiserie se nemůžeme než jen koukat). Získáváme dojem, že tapiserie jsou sice pěkné věcičky, ale tím že to končí. Test, zdali textilní výtvarné dílo k něčemu dnes je, přichází z praxe: symbol toho, kdo na to má, tj. novodobý český manažer, se přece přednostně zavine do kokonu elektronických vláken. Naděje, že by se z něj vylíhl milovník umně spletených vláken textilních je nepatrná.
práce na gobelínu podle obrazu V.K.
Kdo však projde Moravskou bránou a navštíví ve Valašském Meziříčí Moravskou gobelínovou manufakturu, dochází osvícení. Už nikdy se nepodívá na kousek ručně tkané textilie s klidem ignoranta. Naopak, rozbuší se mu srdce, a je náhle povolán podávat o tom svědectví dále, třeba i na vernisážích. Síla textilie se mu náhle jeví větší a čarovnější, než síla třeba počítačové sítě.
Co to je za sílu? Je tak zjevná a banální, že uniká pozornosti i textilních odborníků. (To ale nevím jistě, protože nejsem odborník ani na textilní odborníky.) Zdánlivě ženy prostě přicházejí do manufaktury, sedají k práci, udělají za den kousíček gobelínu a jdou domů. To je vše. Ve skutečnosti se pod pláštíkem každodennosti odehrává magická operace vysokého řádu! Ženy totiž nedělají nic menšího, než že do osnovy zatkávají vlastní čas. Když uvážíme, že na tomto světě kromě svého času fakticky nic jiného nemáme, začne nám svítat takřka hrozivá monstróznost celého procesu výroby gobelínu. Ručně tkaná textilie je až po vrch nacpaná časem, lidským časem (dokonce ženským časem!), asi jako když si vodník uchovává svoji sbírku dušiček pod pokličkami. Z tohohle hlediska je výtvarný motiv tapiserie vedlejší; co rozhoduje o síle věci, jsou množství člověkohodin až člověkoroků, které byly do ní natlačeny a ještě bidlenem přiraženy. Jsem přesvědčen, že nastřádaný čas v materii tapiserie lze jaksi vnímat, ale na tom nakonec ani nezáleží, on je tam doopravdy, ať jej vnímáme nebo ne. V Turkestánu a dalších východních zemích bývaly ke tkaní připouštěny pouze panny, snad že jsou lépe disponovány zacházet s vetkanou silou.. Na tomto požadavku ale Moravská gobelínka myslím striktně netrvá, ony to tam ty čarodějné Valašky i bez toho nějakým způsobem dostávají. Každý návštěvník manufaktury může dosvědčit, že ženy, třeba po třech vedle sebe, u gobelínu od časného rána sedí (v hluboké meditaci skryté pod normálním klábosením), a svůj čas hodinu po hodině vetkávají. Vlastnit potom tak mocný magický předmět, jakým je třeba tradiční gobelín, potom asi není jen tak, člověk k tomu musí vyspět, nemůže být prostě jen lecjaký novodobý český podnikatel.
Tohle čarodějnictví je tak silná věc, že úžas nad samotnou dovedností - nebo jak se vhodně říká, uměním - tkadlen, s níž kombinují barevné tóny a interpretují rozkreslenou předlohu, přichází nutně až v druhém sledu. Přitom právě jejich cit a zkušenost způsobuje, že se můj originál postupem práce stává nevýrazným a mělkým.Měl bych na ně žárlit. Pochopil jsem, že zde vůbec nejde o převod, reprodukci obrazu do textilie, nýbrž o další zušlechtění věci.
A do ještě choulostivější situaci se dostávám, když se můj obraz dostane jako předloha do rukou pana ředitele Jana Timoteje Strýčka. Při rozkreslování pauzy stráví chtě nechtě několik nocí nesmírně detailním studiem každého obrazu. Vidí jej na počítači pod zvětšením, kdy jsou najednou zjevné všechny záchvěvy malířovy ruky, veškeré chtěnosti, předstírání, mikronásilí, které běžně oku kunsthistorika i laika unikají. Pan ředitel vyšetřil za dobu existence projektu Actual Textile Art několik desítek obrazů a kreseb, potažmo i jejich autorů. Mimoděk se stal naším předním, resp. jediným odborníkem na soudobý malířský rukopis od dob Volavkových.
tapiserie "Cela" podle návrhu V.K. provedená Moravskou gobelínovou manufakturou
K tomu, také jakoby mimochodem, spojuje tento neuvěřitelný muž profesi uměleckého ředitele gobelínky s novodobým českým manažerstvím - a navíc ještě přidává plnohodnoutnou vlastní tvůrčí práci. Moje krátkodobé, i když intenzívní návštěvy gobelínky mi stačily, abych pochopil obtížnost, ale přitom také až romantičnost jeho snahy o udržení gobelínky v provozu a neslevování z vysokého uměleckého standardu zakázek. Ztrácím na tomto místě i své obvyklé zábrany, abych svůj obdiv jemu i všem tkadlenám, barvíři a ostatním zaměstnancům při této příležitosti vyjádřil. Dnes večer poznáte Valašky podle jejich kytic.
Tento text mě stál několik člověkohodin, při kterých jsem s láskou myslel na lidi z Moravské gobelínky. To nebyl ztracený čas, jeho ekvivalentem by možná byl celý jeden centimetr gobelínu. Latinský výraz texó je kořenem dnešních slov text i textil, tkaní i psaní si tedy byly odedávna blízké. Jazyk ostatně prozrazuje, že celý svět považujeme za produkt tkaní, za látku, za tkáň, nebo jindy za spleť osudů. Nemohu si pomoci, už jen obtížně se mi daří v gobelínech zde instalovaných vidět jen profesionálně odvedené objekty. Na to jsou příliš nadité časem lidí, které znám. A naopak, jako vzácný gobelín, ve kterém každý z vás, návštěvníků, představuje jeden útek, mi připadá naše dnešní se-tkání.
dvojstánka z katalogu (v pozadí za osnovou jsou vidět Valašky)