Výstava Poznámka k poznámce představuje kolekci prací ve většině vzniklých v rozmezí let 2008 až 2010 na půdě brněnské Fakulty výtvarných umění. Svým tématem  předznamenává hru vyřknutého, nebo linkou načrtnutého příběhu. Ten nám neukazuje linii vyprávění svým začátkem, zápletkou a koncem, ale naznačuje možnost čtení z fragmentů a náznaků, které svým opakováním jsou hypertextovými poznámkami o něčem, co nekončí. Věčný život. V opačném případě mluví o pomíjivosti. Zde díla připomínají letmou zprávou, že žití v čase může znamenat vzdálenost. Principem je něco mezi/inter a také spojení/multi, procházení médii. Spolupráce a tiché doufání, že slova jako vzpomínka, proud, sen, den, vůle, slepota, záblesk, zpráva, nový den a nový sen, minuta ticha atd. vám něco napoví. 
V instalaci Vojtěcha Vaňka a Jaroslava Hrdličky Pro zlé děti čteme v rychle se střídajících verších příběhy černého a bílého medvěda. Slovo MEDVĚD v úvodu básně jakoby říkalo, že jde jen o jednoho, medvěda ve dne, medvěda v noci. Úsečnost a stálé opakování připomíná zápis všední, každodenní činnosti, jen ve vyřčení nikdy svůj sen nepoví a ...ví/že se zítra probudí je náznak vlastního vědomí a kontroly. Pohádka bez zjevného morálního ponaučení.
Elektroakustické partitury je název interaktivní instalace Michala Kindernaye v technické spolupráci s Guy van Bellem. Na výstavě je předveden samonosný záznam z akce, který autor popisuje vlastními slovy: „Kresby hrají a zvuk kreslí a voda píše.“, nebo také: „Když se setká Vltava s Dunajem.“  Vyslovená synestézie by nám mohla připomenout slova Marguerite Duras: „…Všechno kolem nás píše. Nakonec si toho musíme všimnout, všechno píše. I moucha, moucha píše.“
Kateřina Horáčková nám dává nahlédnout do své knihy kreseb přes průklepový papír, kterou jemný pohyb rozanimoval, dal jí život. Sledujeme plynulé rození a zanikání čáry, jako bychom byli účastníky zrychleného růstu květiny. Stojíme v jeskyni a z kreseb pradávných lidí začínáme tušit jejich cestu za zvěří, pravidlo silnějšího, kdy bylo ještě přirozené používat tak jednoduchý nástroj jako luk a šíp.
Stolek a židlička představuje v Osvětlovačce Terezy Sochorové metaforu dětské nezkalené mysli. Jde o návrat. Série sedmi kreseb na stěně o něm mluví také. Popisuje sedm základních center člověka a ponouká ho k prosvětlení. Stejně tak i prosvítající kresba ležící na stole nám může napovědět, že uvidět se očima milovaného, je dobrou zvěstí. 
Malina přezdívali čeští fanoušci rumunskou popovou zpěvačku z 90. let Madalinu Manoleovou, která si 14. července tohoto roku vzala život silným pesticidem. Tento způsob sebevraždy, po ní v Rumunsku zopakovala již desítka lidí. Beáta Spáčilová pracuje s touto informací schématu, napodobením momentu. Část videoklipu, kde Malina stojí na křídle letadla, rozkreslila do deseti po sobě jdoucích políček. Vzpomínkou na živoucí slávu zpěvačky je její romantická píseň Neměli jste odvahu.
Johana Merta v sérii haptických objektů využívá poznatků z práce s nevidomými. Vede nás, abychom zakusili čtení dotekem, i když neznáme braillovo písmo. Čteme ze stop, linek, obrázků. Svými reliéfy dává zprávu i těm, kteří své oči nezavřou, nedotknou se. Název díla – Hine ma tov / Hle, jak dobré – odkazuje k jedné hebrejské písni, která dále pokračuje: ...uma najim ševet achim gam jachad / ...a jak příjemné je bydlení bratrů svorné.
V čtyřminutové video animaci nám Petr Strouhal vypráví o tom, co vše se dá potkat cestou domů. Máme již zimou zkřehlé ruce, ale s trpělivostí dítěte objevujícího okolní svět čekáme na další překvapení. To nám autor připravil s neuvěřitelnou precizností animace políčko po políčku.
Ve tříminutovém videu nazvaném Bez názvu 3/8, což  nám má naznačit, že jde o třetí báseň z většího cyklu, píše Jiří Paška zprávu. Všední lítostivé haiku, které mluví o čase jako vzdálenosti.