MOs SKALICE N. SVIT. 14:16 SMĚR MORAVSKÁ TŘEBOVÁ zpoždění 0 min.
Nejraději bych se rozjela na opačnou stranu. Nadržení holuby ťapou po rozpálené černé střeše a nervózní průvodčí
netrpělivě vyhlíží správný čas odjezdu vlaku. Pískne (jen tak bez píšťalky a na prsty to neumí), mávne rukou a
nastartovaný vlak se rozjede. Zase ty stejné koleje.
Za oknem vidím muže, který stojí na štaflích a neobratně
stříhá větvičky. Motorkář nás předjel. Nejspíš nikam nespěchá, ale chce si užít jízdu. Vždycky, když se vyspí
se svou holkou, kterou už dávno nemá rád, si potřebuje trochu proluftovat hlavu. Tentokrát tu pravou zase nepozná.
Ta jeho pravá totiž sedí vedle mě. Má smutný výraz v očích a na mikině (zřejmě na protest) pirátské lebky.
Na protest proti svému příteli. Ani ona totiž není ve svém vztahu šťastná. Rukou přijímá sluneční světlo,
které brzy promění její mléčně bílou pleť. Dívá se smutně, směrem k zemi.Ve tváři má ostré rysy a ví, že ji sleduju.
Motorkáře už jsem nezahlédla. Kdyby věděla, že ten pravý, ten jediný pravý, jel kolem našeho vlaku, určitě by vyskočila
a napůl zmrzačená se k němu rozběhla. On by ji políbil a ona by nasedla na jeho motorku a odjela by s ním. Ale ona
to nevěděla, ani on to nevěděl. A proto on prosvištěl kolem kolejí, které pro něj vedou neznámo kam, a ona tu sedí,
dál se smutně dívá k zemi a dál vystavuje svoji ruku vitamínu D a nic netuší. Jaká je pravděpodobnost, že se ještě
kdy potkají, že si budou tak blízko? Možná se navždy budou pohybovat různou rychlostí. Jejich cesty se nikdy nesejdou.
Ani On ani Ona nikdy nenajdou toho pravého.