Holanovi

Paralelně s tvořením autoportrétních záležitostí se zvláštním zaměřením na narcismus, egocentrismus a další mé slabosti; s uplatněním korespondujícího alterega, PM Trávnického, jsem hledala těžiště sebe samé za účelem dojít k jisté míře vnější i vnitřní osobnostní integrity.

Poznala jsem, že kotvím v poezii, přesněji řečeno v poezii české, kde cítím své kořeny a souvislost sebe s několika mistry se řemesla, na jejichž bedrech stojím. Je sice pravda, že vycházím z nadání, které vnímám jako dar Boží, ovšem rozhodnutí oddat se povolání bytí básníkem a vzít na sebe zodpovědnost s tím spojenou. Nutno podotknout, že reálně se jedná o neustálý vývojový proces.

Díky svému výstupu na akci 17. listopadu, kde jsem poprvé v životě veřejně promluvila ve jménu básnictví, došlo k doplnění mojí identity o rozměr praktické seberealizace.

Číst Holana bylo v prvé řadě in memoriam gesto respektu, vděku a lásky vůči němu samotnému. Podstatnou částí tohoto počinu bylo pevné rozhodnutí ho provést – jako chvíli v rámci skutečného (civilního) života mimo svět umění. Sekundárním cílem bylo demonstrovat své priority a tedy, že poezie pro mě znamená jasně a nekompromisně víc než mé studijní výsledky na FaVU VUT v Brně. Dále jsem chtěla být prostředníkem a rozeznít jeho slova pro přítomné, bez explicitní závislosti na jejich rolích a postojích vůči mně akademicky, natož osobně. Jednoduše jsem oněch patnáct minut, kdy mám na jisté úrovni povinnost se obhájit, přičemž je mi na jisté úrovni věnována pozornost komise, využít nejsolidnějším a nejkrásnějším způsobem, který mě napadl. V říjnu. A ani jednou, během tří měsíců , kdy jsem prakticky mohla změnit názor, jsem nezaváhala.