Práce
Nikdo mi nelže
2017
Oprátka
2016
28. října
2016
Už nám to zůstalo
2016
Ve své práci jsem se rozhodla věnovat textu své kamarádky básnířky Kristýny Montagové. Jedná se o jakousi studii, kdy hledám různé výtvarné prostředky, jak vyjádřit sílu, tématiku, adekvátní emoci obsaženou v textu.
Šlo o instalaci v prostorách školy, kdy bylo možné poslechnout si ve sluchátkách čtený text s drobnou postprodukční úpravou.
Prvním realizovaným pokusem byla performance, která proběhla v rámci ateliérové akce s názvem Chceš mě? Chci Tě. Výstupem a součástí instalace se stal vzniklý obraz a kalhoty. Zde mi šlo o zobrazení jakéhosi pocitu provinění se, de facto vraždy vlastního dítěte. (inspirace?)
Druhým pokusem byl jakýsi obraz. Ten jsem vytvořila pomocí několika vrstev pauzovacího papíru. Ty držely pospolu jen díky tlaku skel, mezi jimiž byly umístěny. V tomto případě jsem sledovala jednu z linek v textu velice patrunou: pocit, že je vše velice křehké, v okamžiku se může zhroutit... Navíc je tu pocit, že se vše odehrává jen ve snu nebo v mlze. Chtěla jsem tedy do „obrazu“ vnést také jakýsi prvek nejasnosti, které jsem docílila tím, že jde jen výřezky stejného papíru.
Instalace byla doplněna střepy, kterými jsem chtěla umocnit dojem nesnadnosti a bolesti, jež je nutná k tomu celou věcí projít.
Již dříve jsem se zabývala texty této autorky, ilustrovala jsem také některé básně z její sbírky Příště to nenechat zajít tak daleko, které bohužel spolu s titulem nevyšly.
Možnost prohlédnout si ilustrace zde:
Roubík
Téma: Móda, která změní svět
2015
Po úvaze, co mění dnešní společenský svět, jsem došla k závěru, že pouze člověk sám. Proto jsem se zamýšlela nad tím, co je obecně lidským neduhem. Zvolila jsem si téma řeč (rozhovor) a započala jsem výzkum.
Vzniklo dohromady zhruba 30 hodin audionahrávek náhodných rozhovorů. Rozhodla jsem se použít společný znak všech rozhovorů pořízených mezi mými nejbližšími přáteli, což jsou sprostá slova, různé skřeky a výkřiky, které slouží coby jakýsi mezičlánek a nedílná součást mluvy daného kruhu. Ty jsem sestříhala a poskládala ve smyčku neustále se opakujících nadávek.
Tento remix je myšlen jako obecná kritika toho, jak smutným způsobem se dnes řeč používá. Ačkoli ne každý používá přemíru sprostých slov, většina lidí používá různé vycpávky, lidé velmi často blábolí, protiřečí si, ne vždy vědí o čem mluví. Sprostá slova jsou tedy jen podmnožinou dle mého názoru zbytečně užívaných slov či sdělení(-nesdělení) a zároveň prostředkem kritiky.
Dále jsem vytvořila roubík jehož hlavní součástí je základní deska z bezdrátové myši a bluetooth reproduktor. K tomuto roubíku byl vytvořen jednoduchý počítačový program, který spustí zvuk smyčky zremixovaných nahrávek právě ve chvíli, kdy je roubík vložen do úst (stiskne se dané tlačítko myši). Ve chvíli, kdy je roubík z úst vyjmut, zvuk utichne.
Protože je součástí roubíku i reproduktor, dochází k zacpávání pusy bláboly (nadávkami,) což je cílem tohoto produktu. Snažím se tedy o to, aby si člověk uvědomoval, co říká a zarazil se (zacpal si pusu) ve chvíli, kdy používá řeč nesprávným způsobem.
Pokoj v pokoji
Instalace v rámci festivalu Pokoje
2015
V rámci festivalu Pokoje byla celým ATD vytvořena místnost s velkým “polštářem," kde byl všudypřítomný odkaz na webovou stránku vytvořenou speciálně pro tuto akci. Sem byla postupně vkládána videa nahraná všemi, kteří se na vizualizaci prostoru podíleli. Videa byla vytvářena v našem vlastním pokoji, kde máme pokoj od celého zbytku světa.
Přetvářka
2014
Typické lidské chování: jakoby tužkou kreslené nepravdivé reakce zakrývající skutečnou podstatu sebe.
Bustu jsem vytvořila z hlíny dle živého modelu, pak odlila ze sádry. Na odlitek jsem kreslila tužkou různé výrazy a tak vlastně překryla její výraz skutečný. Následně jsem kresbu vygumovala a stejným způsobem napodobila emoci jinou.
