Autorská kniha - Kniha v knize
V autorské knize popisuji příběh jedné knížky v mých rukách. Pomocí obrázků ukazuji, jak se ke knize chovám, jak jí čtu v různých polohách, na různých místech. Jednalo se o místa jako škola, postel, ale také koupelna a záchod. Držela jsem knihu na klíně na hrudi, ale také v takových pozicích, že se divím, že jsem se nezlomila.
Bylo zajímavé nesledovat příběh v knize, ale příběh této knihy, to jak se některé stránky omylem ohnou, když ji špatně položím, to jak musí čelit hromadám a hromadám sešitů a věcí, co položím okolo a na knihu, jak se kniha vypořádá spoustě prachu, když zrovna nemám chuť číst, ale chci ji mít poblíž, kdyby náhodou mě chuť číst přepadla.
Jako techniku jsem zvolila dopisující fixy. Zkoušela jsem si na skicách různé techniky a nejvíc mi k tomuto tématu sedli právě fixy. Líbilo se mi, že některé byly spíše do modra jiné do fialova a jiné do černa. Líbilo se mi, jak některé hodně vypsané fixy dělali trochu něžnější dojem než jiné, které byli méně vypsané působily tvrději, jako by materiál, který jimi vykresluji, byl pevný. Nakonec těch pár dní jsem věděla úplně přesně, jak určitá fixa píše a jak píše fixa druhá.
Autorská kniha - Vzpomínková kniha
Bez paměti bychom nebyli schopni samostatné existence. Propůjčuje nám možnost uchovávat si vjemy ve formě vzpomínek, ke kterým se můžeme v případě potřeby kdykoli vracet. Jen díky ní dokážeme zúročit dřívější zkušenosti. A určité věci, které vnímáme pomocí smyslů, nám mohou připomínat určité předměty, lidi, dokonce situace, nebo životní období.
Jednou jsem viděla jeden seriál, kde se objevuje čichací kniha. Kniha, která nám může něco připomenout pomocí toho, že si čichneme k jedné ze stránek. Epizoda seriálu se jmenovala Vůně úspěchu. Šlo tam o to, jak dokáží čichové vjemy uvést do pohybu vzpomínky, které mají dopad na city a tím se s určitými věci smířit a posunout se tím dál, posunout se blíž úsměchu. Ale jde jen o seriál. Takto si mohla jedna z postav stále dokola připomínat mrtvou babičku, jež vykouřila tolik cigaret, že na to i umřela. Její vnučka si ji ale díky typickému cigaretovému zápachu pamatovala a připomínala.
Stejně jako jedna z postav seriálu jsem si chtěla zavzpomínat na různé doby mého života. Jenže jsem nechtěla a ani bych nevěděla jak, přenést různé vůně na stránky knihy, rozhodla jsem se zaútočit na jiný smysl – na hmat. Začala jsem hledat různé látky, co mi vyvolávají nějaké vzpomínky pomocí třeba pomocí barvy, materiálů, z čeho jsou vyrobeny, jaký je na nich potisk.
Právě ta celá myšlenka začala být problémem, když se měli jednotlivé různě velké látky z různého materiálu, spojit v jednu knihu. Nakonec se vše vyřešilo pomocí hřebíčkové vazby, jak to nazvala paní v knihařství.
Autorská kniha - Ubrusová kniha
Udělat knížku ze svého ubrusu?
Nejspíše mě k tomu vedlo, to jak chápu význam knihy. Kniha je pro mě něco, do čeho se mohou zapisovat myšlenky, něco co mě dokáže odreagovat a dokáže mě přenést úplně někam jinam. Nepotřebuji, aby byla sešitá nebo aby byla tištěná, jak je její správná a celá definice. Kniha pro mě může být jen pár papírků, které spojuje jen téma a může být úplně psaná jen rukou nebo malovaná.
Stejně bych mohla definovat kresbu nebo malbu, zachycuje moje myšleny, něco co mě dokáže odreagovat a posunout někam jinam. Jak tedy mohu spojit všechny moje malby nebo kresby? Ubrusem. Protože jsme si za poslední tři roky všechny obrazy podnatírala na jednom ubrusu, který občas sloužil i jako paleta, když mi na něj ukápla veledůležitá barva, nebo jenom protože jsme paletu neměla.
Ubrus se stal takovou mapou. Ukazoval, jak jsem malovala určité obrazy, jaké barvy jsem použila, jak jsem postupovala. Stal se takovým přenosem do mého světa maleb. Tento ubrus s naprosto strašnými žlutými kytičkami jsem měla pod stojanem celý ty tři roky, co jsem vytvářela domácí práce do školy, takže může odrážet to, jak jsem se učila, mé zdary a nezdary, to jak jsem se celé ty tři roky v uvozovkách „vyvíjela“ v malbě.
Lenka Zadražilová