Začátkem semestru jsem se snažila přijít, jak malbu uchopit, aby z ní sálalo, kolik času jsem při ní strávila a kolik času jsem tedy takto přeneseně strávila i se svou rodinou, která měla být malovaným námětem. Chtěla jsem docílit mé pobývání s rodinou aspoň skrze obraz. Prostřednictvím malby. Protože malba má tu moc, koncentrovat čas a dokazovat přítomnost času, ať už při procesu jejího vzniku (ukazuje, kolik času malíř nad obrazem strávil, aby dílo namaloval, jak dlouho nad ním přemýšlel), tak i po celou dobu její existence na obrazu (lidé tráví čas v galeriích a koukají na malbu, zkoumají ji.)
Plán byl jasný: Prostřednictvím malby a prostřednictvím procesu malby být se svou rodinou. Můj problém, ale byl, že se v rodině velmi vidím. Mám podobná a poděděná gesta, uvažování, rysy. Při hledání gest a podobnosti mé rodiny jsem použila fotografie (takže se na okraji práce se dotýkám fenoménu amatérských fotografií z rodinných alb)
Svůj nadhled jsem se snažila najít v pohledu někoho jiného a to diváka. Využila jsem určitý druh formy obrazu, při kterém jsem použila skrývání a ztrácení malby a výjevů, díky jedné barvě plátna. Co je na obraze viditelné, jsou jen tahy štětce. Připravila jsem tak určité druhy znejistění pro diváka i pro sebe. Probírala jsem se starými rodinnými fotkami, dělala poznámky a při tom vzpomínala. Vzniká tak dialog nejen mě (umělce) a díla, ale i dialog díla a diváka. Při tvorbě jsem zažívala nostalgii, smutek i radost stále dokola. Nejen na fotkách ale i při malbě