|
Rytmický mrak po Velkém třesku
|
|
Ivan Hartman / Lidové noviny (kultura) středa 20. listopadu 1996
|
 |
Bubeník Pavel Fajt je často přítomen nějaké hudební události. Na přelomu minulého desetiletí natáčel debut brněnské rockové skupiny DUNAJ, nedlouho potom vyšlo i jeho společné album s houslistkou Ivou Bittovou. Zcela mimořádná je i čistě bubenická deska v duu s Američanem Jimem Menessenem (1993) a také debut Fajtovy rockové skupiny PLUTO vydaný právě v Brně u Indies.
LN: Co vás napadá, když bubnujete? - PF: Dříve jsem myslel na spoustu hloupostí. Dnes se ale snažím čím dál víc soustředit jen sám na sebe, na to, co hraju. - LN: Jste sebestředný? - PF: Muzikant musí být sebestředný, patří to křemeslu. Musí si být na pódiu jistý tím co dělá. - LN: Dává vám respekt, který jste si vydobyl především jako spoluhráč Ivy Bittové, jistotu? - PF: S Ivou jsme začali hrát někdy před patnácti lety. Ostruhy jsme si tedy vydobyli v době, kdy to bylo jednodušší než dnes. Nebyla taková konkurence. Mám však pocit, že respekt si musím získat znovu - buď prostřednictvím Pluta nebo svých sólových koncertů. - LN: Proč jste vlastně před sedmi lety přestal s Ivou Bittovou vystupovat? - PF: Po celou dobu naší spolupráce jsem neustále osciloval mezi ní a skupinou Dunaj. Iva zkusila sólový program a zalíbilo se jí to. Bavilo ji také zpívat bez mikrofonu a hrát na houslích bez snímačů, což vedle bicích nebylo možné. Kombinace houslí a bicích nesmírně komplikovala akustickou vyváženost, bránila přirozeně čistému zvuku. Stal se z toho neřešitelný problém. - LN: Bicí jsou všudypřítomnými hudebními nástroji, ale zůstávají téměř vždy v pozadí. Vy se však snažíte je umístit do čela. Je vůbec obecné evropské ucho připraveno vnímat bicí jako sólový nástroj? - PF: Současná nejkomerčnější taneční hudba je postavena právě na zvuku bubnů, na nějakém mnohdy elektronickém "bouchání". Je to ovšem zvuk bez fantazie, který má posluchače uvést do transu. Já se snažím o to, aby bubny vyzněly v celé velké škále svého frekvenčního rozsahu. Zároveň "dávám méně ran" a hru na bicí neprovozuji jako sport. - LN: Jak jste dospěl k redukci ran? - PF: Stále intenzívněji si myslím, že hudba není konstrukce, že v ní jde o pocit a proto by se řemeslo nemělo vyvyšovat nad sdělení. Dnes hudbu chápu jako duchovní záležitost, ve které není místo pro rozum. Proto se snaží nalézt nějaký prapůvod rytmu, jeho esenci. - LN: Potom ale můžete dospět až k Velkému třesku. To mohla být vůbec první "rána na buben". - PF: Největší zážitek, pokud jde o bubnování, jsem měl při sledování jednoho televizního dokumentu: v nějakém procesí šli tibetští mniši a čas od času bouchli do bubínků. Navzájem se neshodli, a tak každá rána zněla jako krupobití, jako rytmický mrak. Od té doby, když se snažím bubnovat, mám tenhle zážitek na mysli.
|
|
Muzika je vždy nějaké čarování
|
|
Romek Hanzlík / Kulturní magazín UNI - 12 / 96
|
|
Brněnská alternativní scéna už dala "zbytku světa" řadu skvělých kapel - jednou z nich je PLUTO, kterému konečně vyšlo CD. O vlivu PLUTA na sluneční soustavu jsme si povídali s jeho duchovním vůdcem PAVLEM FAJTEM.
RH: Vaše hudba působí příjemně temně a přitom nikoliv destruktivně. Kde se bere ta ponurost? - PF: To já nevím. Asi v nás. - RH: A co vliv "brněnské scény"? - PF: Já se nad tím musím vždy zamyslet, když se někdo zeptá. Novináři z Prahy se ptají často. Já to můžu asi těžko posoudit... Samozřejmě, že já v tom Brně bydlím, ale dělal jsem tam muziku naposledy před osmi lety, bigbíty třeba. Naposledy s Dunajem. Potom jsem jezdil s Ivou. Teď dokonce bydlím na vesnici. - RH: Nefunguje to tedy někde v podvědomí? - PF: Nevím... Myslím si, že to je i věc našeho folklóru tam, že to je něco, co člověk může těžko popsat. Brno se vždycky vyvíjelo trošičku jiným způsobem než Praha. Je to velký město, spousta lidí a přitom skoro žádný média. Pro mě tu nebyla aktuální hudba, v brněnským rozhlasu sjížděli takovej ten lacinej popíček, kterej stejně nikdo neposlouchal, ale kdo chtěl dělat pop za peníze, tak jel prostě do Prahy. A v Brně zbyli takoví ti rokeři většinou. Hardrock, no... - RH: Ty jsi víceméně samorost a válčíš už nějaký ten rok. Teď ses obklopil novými hudebníky. Jak tě v kapele berou jako vůdce? - PF: No... Zkušeností mám nejvíc, to je pravda, takže myslím, že můj názor nějakou váhu má. Chtěl bych, aby tam byl rovnocenný vztah, na základě toho kapela funguje. Kdyby to byl Fajt a ostatní, tak ta hudba je jiná než kolektivní, duch by nebyl semknutý. Já jsem spíš koordinátor, muziku děláme dohromady. Je to týmová práce. - RH: Zaujalo mě, že PLUTO působí jednak kolektivně a jednak v něm cítím tvůj naprosto neoddiskutovatelný rukopis. Je to hodně postavené na rytmu... - PF: To je pravda. - RH: Víš o tom, že rytmem lze dosáhnout stavu mimosmyslového vnímání? - PF: Vím, píše se o tom. - RH: Máš s tím nějaké zkušenosti? - PF: Když třeba cvičím, tak je to úžasná relaxace... Ať už cvičím etudy, nebo vymejšlím nějakej rytmus, musím se do toho dostat, a když se do toho dostanu, tak to teprve dostane takovej ten puls, takovou vnitřní podstatu. O to mi jde. Aby člověk objevoval... - RH: Pokračuj... - PF: To je takový hodně zvláštní... Já jsem vždycky k trávě měl takovej vztah, že jsem ji nepotřeboval. V Brně byla silná komunita lidí, kteří kouřili, já jsem to v podstatě odmítal, úplně přirozeně. A nedávno, když jsem cvičil... Jo, trošku trávy si dám, jenom tak lehce, tak trochu zamlžit vědomí. Vím, že to dobře fungovalo... Pro praktické cvičení, pro objevování chyb v technice, že třeba špatně sedím, takové ty základní věci. - RH: Někdy to ale může být zavádějící... - PF: Já jsem to spíš bral, když jsem cvičil nějakou etudu nebo vyloženě technický hraní, víš, vůbec jsem tam nehledal nějakou interpretační hodnotu, spíš nějakou vnitřní otevřenost. - RH: Jaký je tvůj vztah k drogám? Pohybuješ se přeci jen v klubech, tam k tomu má muzikant vždy blízko... - PF: To je hrozně zvláštní problém... Nejde ani říct, jestli takhle nebo takhle. Já to osobně nepotřebuju, takže můj pohled je takovej... Společnost teď je na tom hodně položená a nejenom ta naše, myslím obecně, v Evropě. A nevím, nevím co s tím. Jestli to všechno zakazovat, nebo to všechno dovolit. Já bych to možná všechno povolil. Ať si každej dělá, co chce, heroin, LSD, ať se lidi zabijou. - RH: Jenže kdyby k drogám byl snadný přístup, může se k nim dostat i spousta lidí, která by s nimi vůbec nepřišla do styku, kdyby za to byla přísná perzekuce... - PF: Já jsem jezdil do Holandska už před takovejma osmi, devíti rokama a tam spousta lidí úplně běžně kouřila hašiš. Ačím víc jsem tam jezdil, za nějakou dobu, tím míň lidí z těch mých známých kouřilo, takže si myslím, že to je právě tou svobodou, že to lidi opouštějí, úplně přirozeně. - RH: Takže muzikant a drogy - jde to dohromady? - PF: Asi to jde, ale pro muzikanta by to měla být epizoda. Pokud to prožije jako epizodu, tak ho to může někam otevřít. A už o tom ví, o těch možnostech, ale to navození už je pak hodnotnější bez těch drog. - RH: Řada muzikantů hledá v drogách i inspiraci... - PF: Na ty nápady, myslím, to není tak blbý... Ale jako součást života to nefunguje. Absolutně ne. - RH: Proč PLUTO? Ten název byl tvůj nápad? - PF: Jo. To byla celkem náhoda... Jednou se mě ptala Zogatová (bývalá manažerka brněnských skupin, dnes vedoucí Českého střediska v Bratislavě - pozn. aut.) někde na baru, tak co, Fajte, co kapela, slyšela jsem, že děláš kapelu, co to bude, jak to bude znít? Já jsem řekl, že to bude znít jako pop z Pluta... A když jsem pak hledal název pro kapelu, tak jsem si na to vzpomněl, říkal jsem si, to vyšlo tak úplně přirozeně, takže není důvod tomu bránit. - RH: Mně se líbí, že už název sám evokuje náladu kapely... - PF: V tom názvu by měl bejt cejtit i ten pes, víš, z Disneye. - RH: Myslel jsem to teď z pohledu astrologie, kde planeta Pluto realitu boří a buduje novou, je to takový transformační proces. Chápeš svoje hraní v Plutu jako konec něčeho a zrození něčeho jiného? - PF: Člověk nikdy vlastně nekončí a nezačíná úplně znovu. Život se žije tak, že se člověk úplně změní během třeba dvou let, ale připadá mu, že je pořád vlastně stejnej. Bohužel nemáš tu možnost sám sebe vidět... - RH: V horoskopu je ve smyslu transformace dílem Pluta i sexualita... - PF: Hudba, aby fungovala, tak musí být sexy. Musí mít šarm. Šarm, to je vlastně nějak skrytá erotika. Proto jsou třeba Francouzky nejkrásnější, protože mají ten šarm přirozený, takový to ženství. Muzika to musí mít taky. Bohužel je tenhle šarm nahrazován chtíčem. Hodně rockových kapel to má na tom postavený, je to odkryté. To mě nezajímá, mě spíš baví ten šarm, Francouzky. To, co nakonec působí na lidi, je ta skrytá sexualita.. Ten šarm. A jek jsme se bavili o tom, že je to postaveno na rytmu, ostinátním hraní, já si myslím, že takhle by to šlo přiznat... Skrytá erotika... Ostinátní rytmus by tohle mohl svým způsobem otevírat. - RH: Šamani používají monotónního rytmu k dosažení změněného stavu vědomí... - PF: Jestli to tak je, tak je to v pořádku, protože hudba je vždycky nějaký čarování. - RH: Při hraní musíš myslet na techniku a svoji hudbu vnímáš jinak než obecenstvo. Co když hudba nebo rytmus evokují právě tu skrytou sexualitu? - PF: Já vím, že když koncert funguje a je dobrej zvuk, takovej měkkej, že vlastně ty lidi obejme, tak vidím, že se vláčně pohybují, mají zavřený oči nebo tak. Ale naše hudba není o tom. Pokud je schopna něco navodit, tak je to úžasný. Ale lidi se pohybují v podstatě na jakémkoliv koncertě, to je ten přirozenej pohyb, že jo. - RH: A jak to vnímají ostatní hudebníci? - PF: My jsme se o tom nikdy nebavili, ale taková ta ostinátní naléhavost, ta je v každým z nás. Myslím si, že o tom ta hudba je, víš. O takové té skryté naléhavosti. Třeba se mi líbí i folk a akustické hraní, ale síla bigbítu je právě tady v tomhle, že tam jde spolu i ta hlasitost s pulsem. - RH: Říkáš skrytá naléhavost, na co naléháš? - PF: Já třeba vím, co by se líbilo mně, kdybych byl na koncertě. Možná proto člověk dělá svoji kapelu. Já vždycky chtěl, abych slyšel nějakou kapelu, která by zněla jako ta naše, proto jsem ji udělal. Mně tady vlastně takový zvuk chyběl. - RH: Jakým způsobem pronikáš do nitra věcí? - PF: Asi dvojím způsobem. U mě to je spojeno, že hodně cítím lidi, emoce a tyhle věci, ale zároveň mám rozum, který používám, někdy až moc. Takže se snažím spojit dohromady ten pocit s tím logickým zdůvodněním, jestli to funguje nebo nefunguje. Já jdu takovým obchvatem. - RH: Do hraní promítáš spíš rozum, nebo cit? - PF: To je právě spojený. Když třeba se snažím udělat nějaký rytmus nebo písničku, tak rozum používám víc. A když pak hraju ačasem si ověřuju, jestli to je šťastné, tak spíš cit, rozum už ne. Myslím, že cit je důležitější pro tu finální podobu, ale pro stavbu je víc zastoupenej rozum. - RH: Rozum je takové hezké slovo. V tvorbě někdy funguje i kalkul... - PF: Dalo by se říct. - RH: Pocítil jsi to někdy na sobě? - PF: Taky, to je jasný. Když je písnička a je potřeba udělat nějaká změna, aby se něco přerušilo, aby se to vydalo jiným směrem, tak rozum napoví a člověk kalkuluje, co by tam asi bylo správný. Je to kalkul, no... Taky... Rozum je vlastně kalkul. Většina východních nauk je o tom, jak ten rozum potlačit. - RH: Kalkul může být i používání lichých rytmů. Lichý rytmus přeci není tělu přirozený... - PF: Není, ale z každýho lichýho rytmu můžeš udělat zase sudej. Sedm a sedm je přece čtrnáct. - RH: Sudý rytmus valí. Lichý je těkavý a může rušit to valení... - PF: Proto jsem říkal, že když dáš dva lichý rytmy k sobě, tak ti potom vyjde na první době zase sudý. Když se muzika dělá, tak jednotlivý nástroje můžou hrát liše, jo. Ale ten konečný výsledek, ten pocit, ta valivost, to musí jít přes sudý doby. - RH: Cítíš na sobě, že by rozum nebo cit měly navrch? - PF: To záleží na tom, jak se cítím. Když se nedaří, rozum nastupuje ke zteči, když věci fungujou, jak maj, tak ten cit. Člověk nemá potřebu vytvářet nějaký obranný bariéry, bloky. Byl bych radši, kdybych rozum používal míň... - RH: Když stojíš před nějakou překážkou, zvládáš ji silou, nebo necháš spíš věci vyplynout? - PF: Vyzkoušel jsem si párkrát i to silový řešení a není moc dobrý. Ale zase - najít v sobě sílu, aby člověk počkal, nebo neřekl, co má na srdci, to taky není dobrý. Tady hrajou velkou roli zkušenosti. Člověk se poučil a příště už jedná jinak. - RH: Takže svůj pohyb cítíš jako evoluci? - PF: To teda jo. - RH: Pořád někam směřuješ? - PF: Asi jo... - RH: A víš kam? - PF: To nevím. - RH: A tušíš to? - PF: To je složitá otázka. To nejde tak říct. Život se žije, je tam spousta věcí a třeba muzika je jen jedna část. Vztahy osobní je druhá věc a děcka doma třetí. To je všechno chumel, s kterým se člověk musí vypořádat. Ale nemám pocit, že bych dělal chyby. - RH: A když se ohlédneš, co se ti podařilo a nepodařilo? - PF: Dva synové, to je úžasný, jsou to bezvadný kluci. Muzika... Nějaký desky jsem natočil, někoho jsem potěšil na koncertech. Nepodařilo... Třeba toho mohlo bejt víc, lepší... Nedávno jsem si řekl, že bych na sobě měl víc pracovat než doteďka. - RH: Jaké poselství nese Pluto? - PF: Pozitivní. My nejsme žádný bojovníci za pravdu. Je to třeba další možnost pro ty, kteří se nechtějí opičit. Chtěli jsme udělat něco zvláštního. - RH: I to může být kalkul - nechtít se opičit. - PF: Třeba taky, může to tak být. - RH: Děkuju za rozhovor, upřímnost a otevřenost.
|
|
Pavel Fajt (bežec na dlhé trate)
|
|
Martin Kukučka / Music Revue č. 2 / 1998 (úryvek / zkráceno - pozn. opisovatele)
|
|
Nástup dua Bittová-Fajt (husle, spev - bicie) patrí medzi najvýznamnejšie udalosti na domácej hudobnej scéne osemdesiatych rokov. Napriek nie najlahšiemu hudobnému materiálu sa im podarilo zaujať publikum aj hudobých kritikov. A nielen doma, ale aj v zahraničí. Iva Bittová bola natolko výraznou osobnosťou dua, že Pavel Fajt bol zo začátku vnímaný akoby ten druhý, hudobník v pozadí. Jeho hra však bola natolko špecifická, že sa po čase stal aj vyhladávaným spoluhráčom významných osobností svetovej hudobnej alternatívnej scény. Pavla Fajta som navštívil v jeho brnenskom byte. Práve bol u neho jeho a Ivin syn Toník, ktorý statočne znášal náš niekolkohodinový rozhovor. (...)
(...) Čo pro teba znamená sólové hranie? Obrovskú výzvu. Sám za seba niečo ľuďom dať a práve na bicie. Viem, že keby som tomu tú energiu venoval, možno štrnásť dní, mesiac alebo dva a všetko by som vyladil, napríklad aj zvukovú kombináciu bicích s kruhom, asi by to bolo eště lepšie. Keď to človek nemá pripravené, tak niekedy hru prebíja energiou. Keď sa pozriem do not vážnej hudby, je tam napríklad len jemný šelest na činely, chvílku tichom potom buchnutie, po chvili dalšie... Keby som takýto pokoj v sebe našiel, koncerty by boli úžasné. Ale tento pokoj zatial v sebe nemám a preto niekedy do toho jednoducho "řežu". Kedy nastane pokoj? Dúfam, že musí prísť. (...) Neláká ťa vydať aj sólovú bubenícku platňu? To ma velmi zaujím. Mám dve možnosti. Jedna je urobiť zostrih koncertov, pretože si všetko nahrávam. Ale radšej by som urobil štúdiovú vec, aj s playbackmi. Za základ by som napríklad zobral kúsok rytmu, urobil zvukovú slučku... a bolo by to niečo zvláštne tanečné. (...) Aký je tvoj systém cvičania na bicie? Teraz som objavil školu od Garyho Chestera. Volá sa New Breath. To je škola, podla ktorej hudobník hrá troma končetinami rytmus a štvrtou akoby melódiu - údery, ktoré majú svoj poriadok a vývoj. A je jedno, ktorú končatinu si zvolí pre melódiu. Zároveň by k tomu mal vykrikovať nejaké tóny. Hudobníka to pohltí a nemá čas na nič iné myslieť. Túto školu považujem za dobrú už jen preto, že hudobníka skutečne prenesie do iného sveta. Ale tech škól je viac. O čem sníva Pavel Fajt? Tých možností sa ponúka vela, ale často sú to svety, ktoré se nemajú vobec rady. Jedným svetom sú napríklad deti, s ktorými by som chcel byť čo najviac. Druhý svet je hudba. Tam mám teraz možnosti čím dalej tým vačšie. Ale čo bysom potreboval najviac, je sústrediť sa a upokojiť, pretože som veľmi veľa jazdil s róznými ľudmi a teraz si potrebujem svoj život trošku zorganizovat. Mám pocit, že neustálým jazdením sa stále vyčerpávám a potrebujem opať niečo aj načerpať. Potrebujem aj niečo študovať. Dostať do seba informácie. Cítim, že by som sa mal vydať týmto smerom. Vstrebávať informácie cez filozófiu, alebo etniku, to by ma zaujímalo asi najviac. Študovať etnickú hudbu z pozície histórie, zvykov a hudobných schém. A možno by som si niekedy chcel skúsiť zahrať jazz s nejakou jazzovou kapelou, ale asi by ma jazzmani nechceli, pretoze si myslia, že som príliš rockový. Mám rád Armstronga. Niečo také by som si niekedy rád zahral. Potom by som chcel robiť na nejakom dobrom divadelnom predstavení, v ktorom by hudba tvorila jeho rovnocennú súčasť. Pokojne by som tomu obetoval dva mesiace života. Vytvárať niečo na jednom mieste, kde možem využivať svetlo, tieň, priestor a len pre toto špecifické prostredie urobiť hudbu, je pro mňa velmi vzrušujúca predstava. Bolo by to iné, ako len prísť, rozbaliť nástroj, zahrať a zasa odísť... (...) A chcel by som niečo písať, nejaké recenzie.. Vobec by som chcel viac používať papier a ceruzu. Máš niekde vo vnútri ukrytú hierarchiu to čo robíš a možeš si preto povedať, že bez Pluta alebo podobných bigbítov by si mohol byť, ale bez sólového koncertovania nie? Vždy keď člověk može niečo ovplyvnit sám, má zároveň aj vačšiu zodpovednost. V Plute nás je viac a samozrejme, že sa na koncerte nemusíme akoby toľko snažiť, pretože každý z nás, časť zodpovednosti berie na seba. Pluto mi je blízke najma v tom, že som s ním strávil štyri roky života. Dal som ho dohromady, postavil na nohy. Je tam velmi vela mojho času a energie. Tým pádom je to pre mňa doležitá kapela a viem, že keby skončila, tak by mi to bolo ľúto. Ale sólové hranie je jednoducho úplne iná kategória. Najvyššie stádium Pavla Fajta? Myslím, že áno.
|
|
Pavel Fajt - Aristokrat spadlý z Pluta
|
|
Hynek Just / Musicserver.cz / 2. 4. 2001
|
|
Jméno Pavla Fajta asi většina z vás znát bude, ať je komukoli jeho muzika blízká nebo ne, bývá právem uznáván jako jeden z nejosobitěších a mimo hlavní proudy nejznámějších bubeníků. Rozhovor s ním proběhl v době, která byla svým způsobem zlomová. Před týdnem odehrál poslední koncert s kapelou Pluto (o tom, jak to s Plutem bylo z pohledu agentury AMP Production, se pěkně rozepsal Romek Hanzlík na Atlasu), za pár měsíců chystá u vydavatelství Indies vydání první sólové desky "Drum Trek", kterou právě dokončuje. Nyní už do nově otevřené kavárny v Roxy jednoho sobotního odpoledne...
Dnes je tomu týden, co proběhl definitivně poslední koncert Pluta. Jako jeho kapelník zažíváš nyní spíše pocity nostalgie, nebo úlevy?
Napřed bych chtěl reagovat na toho kapelníka, ono to s tím nebude tak horký. Skupina se postupně osamostatňovala, až tam nakonec nebyla žádná osoba, která by to řídila, což se možná i podepsalo na bezvládí, které vedlo k tomu, že se aktivity každého z nás roztříštily. Co se týče posledních koncertů, ty byly výborné, ale na druhou stranu si myslím, že je to tak v pořádku, stejně nás to táhlo každého trošku někam jinam.
Takže jste odhadli své nejlepší a v tom jste skončili?
Takhle nějak by to mohlo být...
Dal by se nějak vyjádřit poměr toho secvičeného a toho improvizovaného na koncertech? Ono je všechno víceméně secvičené, ale tím, že muzikanti jsou tvůrčí, může vyznít každý koncert trochu jinak. Hodně taky záleží na akustice v místnosti, na pocitu... Jedna skladba může vyznít ve dvou různých klubech naprosto jinak. Máš pocit, že existuje někde nějaká obdoba toho, co jste dělali s Plutem, kapela, která by patřila do podobného stylového ranku? O tom já moc nepřemýšlím. Nevím o tom. Kapel, které mají kytaru, basu, bicí, zpěv, je fůra, zase v tom, co ty kapely hrají a jak to hrají, bylo Pluto docela výjimečné. V použití nástrojů, v polyrytmickém cítění, v různých hlasech, v tom, jak každý nástroj jakoby nesouhlasil s tím druhým, dával tam nový rozměr a pak se to spojilo všechno dohromady. Je to něco, co jsem neslyšel u bigbítu, spíš to znám z jazzu nebo z jiných oblastí. Ale jestli se bavíme o nějaké kapele, která je podobná, tak musím říct, že ať chci, nebo ne, tak třeba Buty používají stejný výrazový jazyk. Oni jsou samozřejmě daleko lepší v takové té jednoznačnosti písní, Pastrňák tomu vždycky dá jednotný kabát, ale ta zvrácenost, neuchopitelná hravost a lehkost je tam taky přítomná. Sleduješ současné projekty ostatních spoluhráčů z Pluta (tzn. Fru Fru Serious Václava Bartoše, Ty Syčáky, ve kterých hraje Petr Zavadil a Tomáš Frohlich)? Ty Syčáky jsem viděl, je to každopádně hodnotná věc a zcela autentická, což je potřeba v současné době několikanásobně podtrhnout. I když musím říct, že to někdy není zrovna šálek mého čaje, tak si myslím, že je to zcela výjimečné v té originalitě. Fru Fru jsem zatím neviděl. Patrně ti s koncem Pluta přibude víc volného času, máš něco, do čeho by ses chtěl teď opřít naplno? S tím časem si nejsem tak jistý, v poslední době jsme s Plutem už nezkoušeli a za minulý rok jsme neměli ani moc koncertů - půl roku trvala zpěvákova nemoc hlasivek, dohromady jsme mohli mít tak dvacet koncertů, což je hrozně málo. Takže co se týče mého volného času, mne to moc nepoznamená. Teď bych chtěl hodně rozvinout sólové hraní. Ten projekt se jmenuje Drum Trek a je ve stavu něčeho mezi vážnou hudbou (hraju hodně zvukově) a taneční hudbou - má to rytmus, jde na to tancovat, svým způsobem se to podobá taneční scéně. Ještě bych to chtěl dál rozvinout o nějaký text, o můj hlas, že by se to vzdálilo všemu, co se něčemu podobá, že by to tvořilo úplně vlastní život. Něco podobného už jsem zažil na tvém společném projektu s Jimem Mensesem. Tam to byly kompozice, které byly od začátku do konce dané. To, co chci dělat já, bude hodně improvizované. Bude to improvizace na nějakém rytmu, který bude hodně stejný, ale uvnitř to bude pokaždé jinak, jiný zpěv, jiné texty. Původně byl Drum Trek myšlen jako experiment, nebo je to výsledek delšího rozhodování o tom, že nejlépe si to uděláš sám? Drum Trek vznikl někdy v roce 1996, a to úplně přirozeně, spíš z popudu zvenčí, než že bych o tom nějak zvlášť přemýšlel. Původně to bylo jen přání, abych hrál na různých vernisážích. A čím víc jsem to hrál, tím víc mě to začínalo bavit, přestože je to náročnější. Drum Trek se liší třeba od Pluta, kde jsou zpěvy a vůbec osvědčené zvukové spektrum, o čemž se tady mluvit nedá. Je to opravdu jenom o bicích, což je pro mě normální, já v tom žiju, ale pro posluchače to musí být cizí svět - nebýt alespoň nějaké připomínky taneční hudby. Zároveň mě to uspokojuje v tom, že jsem schopen s lidma vytrénovat kontakt a vlastně je vést jako lodivod - když je vícečlenná skupina, tak se musí napřed sladit a pak teprve vést. A v tom je pro mě základ živého hraní, že se vytvoří něco pro lidi, že jsou součástí nějaké události, výjimečné oslavy zvuku, rytmu, koncertu. Drum Trek ale není koncertní nahrávkou... O tom jsem dlouho přemýšlel, jestli použít koncertní nahrávky, natočit to ve studiu, nebo jen za pomocí počítače, jak se to dnes dělá. A nakonec zvítězila vlastně živá nahrávka ze studia. Osobně mám radši než live koncerty studiové nahrávky. Protože když muzikanti něco vytvářejí ve studiu, dělají to pro jednoho posluchače, ví, že to CD bude hrát doma pro jednoho člověka, kdežto na koncertě to hrají pro sto, dvě stě, tisíc lidí, pro vypjatou, řekněme až hysteričtější atmosféru toho momentu. A to když se pak pustí doma, tak to nemusí fungovat, protože tam je úplně jiná atmosféra. Takže mi šlo o to udělat takovou nahrávku pro jednoho člověka. A zároveň jsem nechtěl používat playbacky, protože mi to přijde moc jednoduchý a chtěl jsem, aby moje první sólová deska byla čistá. Párkrát jsem tě už viděl vystupovat s DJem Saykem. Z téhle kombinace plánuješ nějakou nahrávku? Já mám náhodou rád tyhle chlapíky. Jednak je to pro mě vstupenka mezi úplně jinou societu a zadruhé to nejsou muzikanti, oni té muzice sice rozumí, ale už používají jenom důsledky hudby. Neumí tvořit, ale umí hrozně moc pracovat s důsledkama, s magií hudby. Spousta muzikantů umí hrát dobře, ale neví, co to s nima dělá, když hrají, nemají ten přesah. Tihle chlapíci zase neumí hrát vůbec, ale mají maximální přesah. Jinak s DJem Saykem je to zatím spíše pro koncerty, možná časem něco vznikne. Teď jsem ještě navázal kontakt s DJem Funghi, ten je ze Znojma a je zas trošku veselejší, měkčí, romantičtější. Sayko to valí jako buldozer. Spolupráce se Stepanidou Borisovou vypadá jak? Máte nějakou nahrávku? Budete ještě koncertovat? Máme hotovou nahrávku, teď je potřeba to smíchat a nabídnout nějakému vydavatelství. Je to ale sezónní věc, vidíme se jednou, dvakrát za rok, když sem přiletí z Jakutska, odehrajeme pět, deset koncertů... CD je nahrané opět čistě, bez playbacků, jen její zpěv a moje bubny. Kde všude tedy můžeme dnes vidět Pavla Fajta naživo? Zrovna dneska hraju Hamleta, což je vlastně takový Drum Trek modifikován pro potřeby divadelního představení. Pak vystupuji ještě s jedním projektem "Le Duc 567" se zpěvákem, který si říká Vendy Zulu (celým jménem Václav Kořínek) a je to taková tuzemská variace na Stepanidu Borisovu. Vendy Zulu je něco mezi DJem a Stepanidou Borisovou. Společné koncerty jsou hlavně o energii, hrajeme 1,5 - 2 hodiny bez přestávky jenom rytmus a naše zkušenost je taková, že málokdo netancuje. Máš vůbec ještě čas se orientovat v domácí hudební scéně? Já myslím, že mám. Byl bych moc rád, kdyby se mně něco vyloženě líbilo. Čas od času slyším v rádiu nějakou písničku od Lucie, která je docela slušná, od Buty se mi třeba líbí "Tata", Honza Muchow dělá taky slušné věci. Jsou takové záblesky, které mě potěší. Ale jinak je česká komerce hrozně zaměřená na peníze. Je vidět, že to ty lidi chtějí především prodat těm hloupým, než potěšit ty chytré. Obecně si myslím, že úroveň komerční hudby je u nás prachbídná. A z té nezávislé scény mám zase problém se k něčemu dostat, protože to jsou stejně okrajové věci, jako dělám já. Myslím, že ohromný problém v tomhle státě jsou rádia. Když to srovnám třeba s filmem, tak tam máme být na co hrdi. Česká kinematografie na přelomu tisíciletí nabízí spoustu výtečných filmů. Problém asi bude v tom, že komerce se hudby - narozdíl od filmů - tak zmocnila. A je ve špatných rukou, šéfové velkých vydavatelství nejsou na vysoké společenské úrovni a lidem cpou ten největší póvl. Kdybys měl jmenovat filmy, co tě poslední dobou potěšily... "Pelíšky", "Samotáři", "Musíme si pomáhat", "Knoflíkáři", "Je třeba zabít Sekala", to jsou prostě úžasný filmy. Znáš dnes nějaké bubeníky, kteří by tě inspirovali? Ona taková ta vlna skvělých bubeníků sedmdesátých, osmdesátých let, kterých v kapele bylo potřeba, protože tam něco přinášeli, už odezněla. Dneska je nahrazují samplery a rytmický puls je tam tvořen něčím jiným než živým chlapem, tím pádem není třeba hráče, který by byl výjimečný. Dnešní bubeníci jsou často konfrontováni s nějakou mašinkou, jsou tlačeni k neomylnosti, což dřív vůbec nebylo. Dříve se zrychlovalo, zpomalovalo, život v tom byl přítomnější, víc to smrdělo. A jazzová muzika, která je postavena na vteřině, kdy se tvoří zvuk i rytmus, muzika, která je schopna ocenit hráčskou výjimečnost, se u nás skoro vůbec nehraje. Přitom já bych byl šťasten, kdybych byl někým inspirován, žilo by se mi pak líp. Jinak z těch veteránů se mně hodně líbí, jak hraje Phil Collins (teď jsem někde slyšel výbornou skupinu "Brand X", což byla bokovka Collinse), Terry Bozzio, co hrál se Zappou, Billa Bruforda, co hrál s King Crimson, takové typy, u kterých si člověk člověk všímá jiných věcí než techniky. Všímá si, jak to hraje, proč to hraje... to už je taková aristokracie. Čím to, že jsi nyní přešel pod agenturu Joe's Garage, která se donedávna profilovala jako bluesová? Já ani nevím, čím se profilovala. Sháněl jsem nějakou agenturu, která se bude starat o to, co dělám, opravdu dobře a šlo mně víc o energii, kterou do toho bude vkládat, než o zkušenost a tyhle kluky mi dohodil dlouholetý kamarád Martin Kotas. Tak to s nima teď zkouším, uvidíme, jak to půjde dál. Tenhle rozhovor děláme pro internetový magazín MusicServer. Říká ti to jméno něco? Ne. Jaký je tvůj vztah k internetu? Internet je úžasná věc a já jsem jedině rád, že jsem se toho dožil, že jsem překonal tu bariéru Fajt vs. počítače. Počítač se hlavně stává dalším výrazovým prostředkem. Pro dělání filmu, muziky, psaní, grafiky, úplně pro všechno. Obecně si myslím, že jakákoli informovanost o jednotlivých kouscích planety maximálně otupuje nacionalismus, což je velký příslib k tomu, aby lidi žili v míru. Z mé strany je to vše. Chceš něco vzkázat čtenářům? Myslím, že by se lidi měli snažit více tvořit. Ať dělat muziku, nebo si jen tak malovat, napsat básničku. Že to je to málo, co z průměrného života může udělat nadprůměrný. Děkuji za rozhovor.
|
|
 |
Copyright (c) 1997 Pavel Fajt, není-li uvedeno jinak. Veškerá práva vyhrazena.
| Připomínky vítány.
|
|
