POVÍDKY
předchozí.........................................................další
Natřeli mi zeď s nápisem: ŽILO SE MI TU S VÁMI DOBŘE! Vždycky jsem si myslela, že se ten člověk, co to psal, odstěhoval. Nikdy mě vlastně ani nenapadla žádná jiná, možná varianta. Jednou mi ale někdo řekl, že se ten člověk neodstěhoval, že se zabil. Spáchal sebevraždu. Odstěhování prý nepřichází v úvahu. Byla jsem zklamaná, protože se moje iluze zhroutila. Ale jen na chvíli, protože teď, když tu zeď natřeli, jsem přesvědčená, že to byl člověk (jmenoval se Tomáš), který tu žil dlouhá léta (třicet, možná i čtyřicet let). Když byl Tomáš mladý, nikdo mu nerozuměl. Chodil sám po nocích a sprejem značkoval místa jako pes značkuje rohy. Neměl přátele, ani lásku a rodiče se o něj nezajímali. Jednou ale rodiče zemřeli a Tomáš zůstal sám. Vykonával nevýznamnou práci v jedné nevýznamné kanceláři a jednou když šel z náměstí, právě tou ulicí, kde byl nápis ŽILO SE MI TU S VÁMI DOBŘE (tenkrát tam ještě nebyl), našel na zemi ležet prstýnek. Nebyl nic moc, obyčejná pouťová hračička. Tomášovi ale něco připomínal, nemohl si ale ani za boha vzpomenout co! V tu chvíli Tomášovi došlo, že musí něco zásadního ve svém životě změnit. Ještě ten den si sbalil všechny věci (nebylo jich mnoho, vešly se do takové té obyčejné papírové krabice) a pod postelí našel svůj starý sprej z mládí. Věděl, že tohle je ten způsob, jak se správně rozloučit. V noci šel na to místo, kde nalezl prstýnek, v jedné ruce sprej, pod druhou krabici, na zeď napsal: ŽILO SE MI TU S VÁMI DOBŘE a odjel jediným nočním vlakem, který u nás jezdí. Tím, co s ním jezděj jen opilci z diskoték a dredatý fetky. Ne pro každého je každé město a ne každý musí být šťasten v místě, o kterém si myslel, že je to jeho domov. Nevím, co Tomášovi připomněl pouťový prstýnek, možná ani on sám to nevěděl. Každopádně udělal největší krok svého dosavadního života „opustil domov“. Kdyby se více lidí dívalo více kolem sebe, více by nacházeli také věci, jakou našel Tomáš – věci velkých kroků a změn. Kdyby ten, co natíral tu zeď, znal Tomáše a jeho příběh, určitě by písmena nezatřel. Opatrně by je obkroužil štětkou namočenou v barvě tak, aby ani kapka nepošpinila Tomášovo loučení a Tomášův nový začátek. Nechal by ten nápis tam. Nechal by ho tam pro někoho, kdo na svůj velký krok teprve čeká, čeká až ho něco nakopne.